17.11.2008 Otázky nad výstavou „Čečna - konečné řešení“

Tato výstava putuje po různých místech v Čechách již cca půl roku díky nasazení zřejmě nejpracovitějšího aktivisty v Čechách pana Šinágla. Panu Šináglovi jsem osobně před několika měsíci vysvětlila, proč ji nechci a nemůžu propagovat.

Přemýšlela jsem, proč ve mně pořádání této výstavy vyvolalo takový odpor a proč ji já osobně vnímám jako temný bulvár velmi pochybné etické hodnoty. Když ji teď dokonce uvádí i Knihovna Václava Havla..


Ozývám se zde jako osoba, která se snaží z potřeby vnitřní rovnováhy dělat věci pozitivní a světlonosné a systematicky se věnuje Čečensku od 17.11. 1999 (aktivisticky, šířením a zprostředkováním informací i dobročinitelsky - viz, http://www.cecna.cz/ , http://www.berkat.cz/ - jsem autorkou textů několika výzev, z nichž poslední s názvem „Mír pro Kavkaz je mír pro Evropu" prošla jednáním v EP a je dostupná http://zpravodajstvi.ecn.cz/index.stm?x=203348)

Když výstava „Čečna, konečné řešení" začala cestovat po ČR, rozčilovalo mne to velmi. Nemohla jsem pochopit, jaký smysl má dnes vystavování fotek mrtvol, krve, zvráceného násilí. Vnímala jsem ta jako čistou a jednostrannou dekadenci, která nic neočekává, nechce a ani nepočítá s nějakou adekvátní reakcí či aktivitou. Pouze křičí a útočí.

Dobře, ale vhodně načasován, přece i křik a útok má svůj cíl...

Vždyť dva váleční korespondenti, kteří tenkrát byli přitom, výstavu podpořili a považují tedy i dnes za užitečné připomínat těmito fotkami zobrazovaná zvěrstva. Věří, že je třeba lidi vytrhovat z lhostejnosti šokem. A já zde jako problematikou Čečny zaujatá občanka říkám, že přesně toto dnes už považuji za zásadní omyl. Jaký smysl má zobrazovat a zveřejňovat lidskou tragedii takovým způsobem, pokud nevede k aktu solidarity? Tato výstava je v lepším případě prostě jen šokujícím mementem. Memento, vytržené z děje průběžnosti znamená nezvratitelnost, odmítnutí pokračování a neúčast na něm. „Čečna - konečné řešení" je výrazem skepse bez hranic, který musím odmítnout, protože za ní - už není nic, pouze rezignace. Tato výstava neaktivizuje, ale paralyzuje. Znám a často i chápu tento postoj - má ho bohužel i mnoho Čečenců, žijících dlouhodobě za hranicemi Čečenska. Znám ale i Čečence, kteří zažili mnohonásobně strašnější peklo, než zobrazují fotky výstavy, a přesto se snaží do života svého a svých bližních vnést světlo.

Na pořízení těchto fotek vydělávali lidé - čím drastičtější fotka, tím větší odměna, tím více vodky. Smrt a krutost se staly v momentě zmáčknutí spouště prostě obchodním artiklem.Možná i toto je důvod mého pocitu vzteku na ty fotky, protože je tu něco, co ještě umocňuje tragedii - zaželvená a jistě i sebeobranná neúčast toho, kdo se octnul za objektivem. Protože život a odpovědnost dokumentu začíná v momentě, kdy putuje k „dodavateli" - a pokud se tak neděje, zdá se mi prostě používání takových fotografií pouze perverzní, odlidštěné a lidskou tragedii zneužívající.

Vystavovat fotky zachycující zlo a krutost může mít, má a mělo smysl pouze v momentech, kdy je prokazatelný úmysl vyburcovat někoho ke konkrétní reakci a kdy je připravena půda k uvolnění a provedení takové akce. Toto se stalo v letech 1999 a 2000. Probuzení emoce, jejíž energie předá štafetu od dokumentaristy k aktivně a konkrétně jednajícímu občanovi. Pamatuji se dobře, jak rozhodujícím způsobem nás zasáhl dokument Odvrácená tvář světa.(Štětina, Procházková, 2000) Kde jsme ale byli v roce 2000 a kde jsme dnes?

Kladu divákům, pořadatelů a propagátorům otázku - Jaký smysl má vystavovat tyto morbidní a necudné fotky v době, kdy se život v Čečensku posunul dál, kdy je třeba soustředit se na nesčetné problémy udržení a podporu vitality zdecimovaného národa skrze velmi konkrétní práci, které je hromada? Kdy je potřeba vidět a chápat život, který tam pokračuje?

Třeba se mýlím, třeba je můj pohled příliš subjektivní, a třeba mají organizátoři a podporovatelé této výstavy za lubem nějakou novou a dosud nevyzkoušenou kampaň či koncepci burcování k činům nápravy křivd?

Zůstávám tedy vyhlížející

Jana Hradilková


Reakce Jaromíra Štětiny (17. 11. 2008)

 

Milá Jano,


dostal jsem Tvoje vyjádření k výstavě Čečna-konečné řešení doslova pár minut před jejím otevřením v Knihovně Václava Havla.  Protože jsem se na ní také trochu podílel pořízením překladů a několik let jsem strávil jako novinář v první i ve druhé čečenské válce, přijmi prosím několik mých poznámek:
 
Zásadně se mýlíš, když zužuješ tuto výstavu jen na jakousi zhutněnou přehlídku utrpení.  Utrpení je na těch fotografiích tolik, kolik ho bylo a je v Čečensku, to jest tolik, že to člověka, který se s ním před tím nesetkal, šokuje. Ta výstava ale není jen o utrpení lidí ve válce. Ta výstava je o velikém zločinu a proto musí být ukazována. Nedávno jsem byl ve Washingtonu a navštívil jsem muzeum holokaustu. Viděl jsem, jak dovnitř vcházejí tlustí američtí kluci, které nic nerozhází , mládenci pojídající hamburgry s přesvědčením, že už všechno v životě viděli. Když vycházeli, tak brečeli. Viděli tam nepřeberné množství násilí a mnohem víc mrtvol a mučení než přináší výstava o Čečensku. Viděli důkaz o nacistickém zločinu.

 

Čečenská výstava je otřásající zrovna tak jako první fotky z Osvětimi, které se po válce vyrojily. Usvědčuje z válečných zločinů 58.armádu Severokavkazského vojenského oékruhu (mimochodem tutéž armádu, která vtrhla do Gruzie a za jejíž asistence paramilitanti řízení FSB vypalovali gruzínské vesnice severně od Cchinvali). Usvědčuje ze zločinů jednotky  ruské federální armády i jednotky ministerstva vnitra, generalitu a politické viníky z Kremlu. Viděl jsem střílet do vesnice Novogrozněnsk ruské tanky s rudou vlajkou se srpem a kladivem, viděl jsem to, co je na oněch fotografiích vlastníma očima a jsem přesvědčen, že je tato výstava nanejvýš nutná, že by jí měly vidět tisíce lidí, kteří ještě nepochopili, že se Rusko stává velmocí, která považuje násilí za prostředek k dosažení politických cílů. Že se Rusko topí v nezvladatelném nacionalistickém blátě a míří k další bolševické revoluci zpauperizovaných občanů . Ta výstava říká pravdu o Rusku, o tom, že se nešťastný ruský národ stává opět obětí manipulace, podvodu a zneužití. Boj Čečenců je velká historická epopej, příběh národa, který má, na rozdíl od Rusů i od nás, raději svobodu než salám. Ta výstava neparalyzuje. Je provokující a užitečná. Například pomáhá při uvažování, kam se má Česká republika v nové etapě studené války přiklonit.


Byl jsem zatím na dvou vernisážích této výstavy. Ani koutkem oka jsem nezahlédl něco, co by svědčilo o zálbě diváků v násilí. Zato jsem viděl ve tvářích přítomných zděšení z poznané pravdy.
 
Málokdo udělal pro Čečence v našem státě tolik, co ty, Jano. Věř mi, že veřejným popíráním smyslu této výstavy prokazuješ Čečencům medvědí službu a devalvuješ všešchno svoje humanitární úsilí.Pokud můžeš, prosím, pošli těchto mých pár řádků všem, které jsi svými otázkami oslovila.
 
Srdečně Tvůj

Jaromír Štětina