29.04.2009 Důvěra je velmi křehká věc

 

FatimaRoza.jpg

 

Rozhovor s Janou Hradilkovou pro časopis Proměny o sdružení Berkat. Otázky kladla Pavlína Brzáková-Kleinová.


 

Jste spoluzakladatelkou občanského sdružení Berkat. Jak se liší činnost tohoto sdružení od běžného pojetí „charitativní činnost"?

Během osmileté existence Berkatu jsem si všímala reakcí lidí, kteří se charitativní či  humanitární činností zabývají a je pravda, že způsob naší práce asi působil někdy rozevlátěji, než je běžné. Je to i tím, že Berkat byl založen opravdu zdola, tedy z vůle a potřeby několika sponzorujících jedinců pustit se do akce. Jako veteránka Berkatu si dovolím formulovat výchozí princip, ze kterého Berkat vznikl a na němž staví: jde spíše o předávání a recyklaci osobní a kolektivní energie, vznikající ze soucitu - skrze velmi konkrétní skutky s počátkem, koncem a vztahem, který spojuje a zůstává. Navázání a udržení vztahu skrze akci je totiž klíčové, protože tam vidím šanci pro znovunavázání ztracené životní kontinuity. Děje se to jediným možným způsobem: společným uskutečněním příběhu, ve kterém zúčastnění jsou jeho autoři i aktéři a společně míří k pointě. Zážitek jejího společného naplnění pak vytváří neboli obnovuje lidskou solidaritu a hlavně zprostředkuje kontakt s realitou. Peníze zmizí, ale tento zážitek zůstane na celý život. Takový příběh byl třeba výjezd čečenských dětí do Čech, praktické kurzy pro mládež v grozněnském domku, transplantace očních rohovek v kábulské nemocnici, naše vzájemné návštěvy... Myšlenka, která je dostatečně silná, se stala společným zájmem několika lidí (kteří mají často sami asociální sklony), kteří se okolo ní sdruží a kultivují ji jako společné dítě. Ta myšlenka je tmelem a zároveň zdrojem jejich energie. Mají nový důvod učit se, vnímat druhé a jejich jiné perspektivy.

FatimaRoza.jpgObnova kontinuity je základním stavebním prvkem komunit, a to se děje právě skrze živé a na společném tématu postavené vztahy, v nichž  lidé zažívají různé perspektivy a možnosti, jak a kde navázat přetrženou nit.  

Prvopočátek energie Berkatu byl v emoci - soucitu s lidmi trpícími v podmínkách, pro nás nepředstavitelných.Chtěli jsme s tou emocí udělat něco, co by mělo viditelný důsledek - tudíž jsme začali hledat způsoby, jak něco udělat, i když sami nemáme nic a nevíme jak. Pak se nám povedly věci zdánlivě neuskutečnitelné - navázali jsme přímý kontakt s těmi, kterých se náš zájem dotýkal ale jejichž tragedie nás zároveň děsila. Dala se dohromady skupina žen, které udělaly něco, co si ještě nikdy nevyzkoušely. Vznikla společná energie, která byla předatelná. Nejdřív se to povedlo v Čečensku. Ženy, se kterými tam pracujeme, nakonec pochopily a navíc ještě otevřeně vyřkly nemateriální a  klíčovou hodnotu, z níž jsme vyšli i my a kterou jsme jim předaly - „pomůžeš-li druhému, pomůžeš  tím i sobě".   

Základem je uvědomit si a přijmout tu dvoustrannost, naučit se s ní pracovat - neschovávat ji. Charita je ozdobný špendlík na klopě naší blahobytné, konzumní společnosti - a začíná se nosit. A leckdo s vysokým životním standartem si otevřeně dokáže přiznat, že dělá charitu pro zachování duševní rovnováhy.  Pro mne a snad nejen pro mne je to i o společném hledání možností, jak rekultivovat život třeba i jen vědomě přijatou proměnou životní perspektivy - a to se vždy děje současně na obou stranách pouze tehdy, pokud je mezi  nimi otevřený, svobodný prostor z důvěry. To vůbec není jednoduché a nese to s sebou mnohá rizika, jako každý vztah. Protože důvěra je velmi křehká věc, a pokud  lidi okolo sebe chápete jen účelově, (jako prostředky k dosažení svého cíle) nikdy nepoznáte, co v nich skutečně je, a tudíž se s nimi nikdy nemůžete pořádně potkat ani domluvit. A do izolace vnitřní i vnější se může dostat stejně tak člověk, který při bombardování přišel o vše, jako  člověk, který má rodinu a pravidelný měsíční příjem.

 

Jaká je historie tohoto sdružení? Zdá se, že prošlo bouřlivým vývojem od živelného sdružení přátel po strukturovanou organizaci...

Všechno je o povaze a vývoji vztahů, které vytváříme a zpětných vazeb, kterých se nám při našem konání dostává.Berkat od  r.2001, kdy byl založen, prošel a stále prochází ani ne tak bouřlivým, jako spíš složitým vývojem. Původně to byl malý spolek lidí, kteří vytvořili  energií nabitou atmosféru, odpovídající arabskému překladu slova berkat - „hojnost z mála". Ve středu byla myšlenka, okolo byli lidé, kteří se navzájem hecovali k tomu ji uskutečnit. Využili jsme již vytvořené vztahy s lidmi z Čečenska, posléze Afghanistánu, potom s uprchlíky. Nejdříve jsme pomáhali individuálně a říkali jsme tomu „přátelská pomoc". Skrze setkání s nimi se nám podařilo předat některým z nich naši energii, a oni s námi díky společným zážitkům už zůstali. Dostali jsme je ven z izolace, způsobené prožitým traumatem, sebe jsme dostali z izolace způsobené pocitem nemožnosti na této tragedii cokoli změnit. Někteří z nich samozřejmě zprvu chtěli a očekávali jen  materiální pomoc a  peníze.Dost dlouho trvalo, než pochopili, že náš hlavní úkol je nikoli je živit, ale pouze jim pomoci dělat to, co děláme i my, to jest vytvořit pro sebe přiměřené zázemí,rámec, kde oni sami budou moci dělat to, co jim přinese radost a prospěch. Nejdéle trvá program v Čečensku (osm let!) a je někdy až neuvěřitelné sledovat, jak si naše ženy v Grozném začaly postupně tento princip osvojovat, a jak to ovlivnilo jejich i naši perspektivu.  

Berkat v Čechách nejprve fungoval organicky jako takový porodní dům, jesle, posléze laboratoř pro různé nápady, jak pomáhat a jak získávat zdroje pro pomoc. Berkat dodával důvěru a energii k tomu, aby se lidé s potřebou vyjádřit solidární emoci činem mohli realizovat. Každý podle svých možností a schopností. Po počátcích v Čečensku vznikl kolem r. 2003 program v Afghánistánu,  kde jako novinářka pracovala od  listopadu 2001 spoluzakladatelka Berkatu Petra Procházková. Ta začala hledat vhodná místa pro kuklení nápadů tam, postupně vznikly vazby se ženami ze čtyř vesnic jihozápadně od Kábulu a vykupovat od nich výšivky.Vznikl program Šťastné létající koberce - první investicí  byla   sbírka, která trvala 14 dní a při které se podařilo sebrat 90 tisíc korun jako investici do začátku projektu, vyvíjejícího se do dnešních dnů. V Čechách vznikla pracovní skupina, přišly první afghánské výrobky, vznikaly průběžně různé nové nápady, jak a co mohou afghánské ženy šít, aby se tím české ženy mohly zdobit a měly o důvod víc přispět svým dílem do rozvoje projektu. Vznikla myšlenka Bazaretů, kde se mluvilo, sjednávalo, navrhoval se nový sortiment, posuzovala se kvalita výrobků i životů našich i jejich....Do těch výrobků se promítalo naše setkání, v tom byl jejich půvab. V té době nás v Berkatu bylo již asi plus mínus dvacet. Po uplynutí první asi dvouleté fáze energeticky vydatného „nástřelu" nastoupila fáze organizující a tvoří se společenství, které jako takové začalo mít svoje vlastní potřeby. Jak to udělat? Přicházejí noví lidé se svými představami, jak to chodí v jiných organizacích. Každá nová organizace je jednou z podmnožin společnosti, ve které panují určité představy o tom, za jakých podmínek se má a může konat  dobro. Pokud od ChavaRozaPany.jpgspolečnosti žádáš přijetí a zdroje, organizace je přirozeně nutná. Strukturovaná organizace je ale už to, co potřebuje spíš společnost, než my a to je  třeba mít na paměti. Je to jako patřičná uniforma,  kabát, poznávací znamení a do značné míry účelová záležitost. Vzniká tu najednou dvojí zájem - udržet ono silné energetické pole,tvořené lidmi, kteří povětšinou investují do společného, aniž by jim z toho plynuly nějaké standartně měřitelné výhody. Na druhé straně potřeba vytvořit organizaci jako podmínku a rámec pro toto společenství.Organizace už v momentě svého vzniku začíná mít své vlastní potřeby a ovlivňuje i potřeby společenství, pro které vzniká.  A spoluvytvářejí ji všichni, kteří do ní postupně vstupují. Tito noví pasažéři s sebou nesou jednak touhu nechat se vtáhnout energií „spolku exotů" ale zároveň si přinášejí s sebou svou vlastní výbavu, ambice a podmínky. Pro společenství a jeho energii tento moment může znamenat začátek konce, protože najednou je zde již příliš mnoho různých zájmů, které často čitelné ani vyslovené.Zájem se stává skupinovým a začíná se soustředit více do jednoho místa. A zde začíná hrát svou roli společností vytvořené spektrum představ, jak se to má  dělat, aby to pro ni bylo košer. Všeobecně se například míní (a také se o tom již vyučuje na odborných a vysokých školách), že konání dobra, aby bylo efektivní, musí být „profesionální", tj.  probíhat podle předem daných pravidel a má být také patřičně finančně ohodnoceno, jinak vlastně neexistuje. Je to jak zaklínání hada: společenství najednou potřebuje granty, počítače, kancelář, podvojné účetnictví, audity, bezpečnostní  školení, peníze na  stále se zvyšující nájem, akreditovaný program pro dobrovolníky, DPH, atd  atd. A ta počáteční energie začne být drolena a drcena množstvím podmínek a úkonů, které systém, uvolňující prostředky vyžaduje proto, aby mohly být  uspokojeny něčí potřeby být někomu prospěšný. Z těch, kterým pomáháš, se stává tak zvaná cílová skupina, jeden z elementů, zahrnutých do tabulek žádostí o granty a dotace. A jednotlivci z cílové skupiny to často velmi brzy vycítí - již to nejsou jen přátelé, kteří jsou přijímači tvůrčí energie a zároveň i poskytovateli zpětné vazby, ale sami se stávají součástí rozdaných karet a zároveň hráči hry, kterou diktuje ale někdo jiný! To může být nebezpečné, protože začíná jít tak trochu o obchodní vztah, kdy se pod tlakem může začít ze vztahů pomalu vytrácet průtokovost, otevřenost a svoboda a vrací se do nich účelovost a tudíž i osamocenost zúčastněných.Mizí zpětná vazba a s ní i energie.     

Nedostatek představivosti a sebedůvěry často zapříčiňuje také přeceňování významu peněz. Je velice důležité umět si vybírat zdroje tak, aby nakonec nepřeválcovaly původní cíl, vizi a energii.  S nástupem období grantů, které v Berkatu začalo v roce 2004 jsem si tohoto rizika byla plně vědoma. Berkat jako organizace získala kredit především proto, že za ní jsou zcela hmatatelné a do zdárného konce dotažené příběhy explicitních změn a posunů ve smyslu efektivní pomoci jednotlivcům i komunitám. Velkou otázkou pro mne je ale v této fázi vnitřní konzistence a energetický potenciál Berkatu. Granty samy o sobě nemohou zajistit kontinuitu vztahů, tam je potřeba lidí s vůlí a potřebou osobních investic. Pokud se podaří zachovat při  životě i přes veškeré změny původní charakter laboratoře pro vývoj a podporu dobrých nápadů a skutků, vycházejících z potřeb a schopností zapálených jedinců, tak bude kontinuita zachována.To je ale velmi  nesnadná cesta, protože vyžaduje velkou citlivost, otevřenost, toleranci, pokoru, vnitřní poctivost a ukázněnost lidí, kteří drží toto společenství pohromadě... Tyto „vnitřní" podmínky  je  totiž daleko obtížnější plnit a dodržovat, než shánět a utrácet  peníze podle pravidel a  kolonek.

 

Pomáhat je těžké. Co by měl vědět člověk, který chce někomu či něčemu pomoci? Co přivedlo „k pomáhání" vás?

Zkušenost mne naučila, že ideálním pomocníkem je člověk, který si vědomě a otevřeně přizná, že pomoc druhému je něco, co potřebuje on sám. A proč.A prozkoumá poctivě svoje vlastní možnosti a omezení. Uvedu konkrétní příklady: První, kdo to takto otevřeně a čistě formuloval, byla Roza Muzajeva, naše terénní sociální pracovnice v Grozném, kterou potkala Petra Procházková v r. 2000 na místě, kde se rozdávala humanitární pomoc. V té době Petra hledala ženy, se kterými by mohla udělat rozhovor do knihy Aluminiová  královna, což byl můj nápad, jak ještě jinak vnutit téma důsledků války v Čečensku západní veřejnosti a jak z toho zároveň vytěžit prostředky na nějakou konkrétní akci.Petra s Rozou začaly vyhledávat ženy, ukryté ve sklepích rozbombardovaných domů. Z Rozy se během let stala naše kultovní spolupracovnice - v Grozném se jí říká Matka Tereza.Tato Roza asi před  třemi lety otevřeně prohlásila - „to, že  jsem mohla začít pomáhat druhým, mi zachránilo rozum."

Druhým příkladem je doktor očař Martin Filipec, zakladatel české oční kliniky Lexum.Hledali jsme doktora, který by byl schopen provést transplantaci oční rohovky afghánskému chlapci Adžamalovi, kterého objevila v novinách v listopadu 2001 žena jménem Marta.Ta si vzala do hlavy, že musí chlapci pomoci a díky její utkvělé představě jsme zjistili, že transplantace rohovky je jediná možnost. Při prvním setkání s doktorem  Filipcem (setkali jsme se v nemocnici, kde pan doktor skončil s akutním problémem páteře) tento pravil - „jsem na  vrcholu své kariéry a potřebuji vyzkoušet něco nového, využít to, co umím v úplně jiném prostředí"  On převzal naši prosbu a s naší asistencí ji přetavil ve svůj vlastní program - byl to  on, který prohlásil, že bude užitečné odjet do Afghánistánu a pokusit se naučit tam doktory provádět  transplantace. Jeho a Martina motivace a energie se spojila s energií Berkatu a plán se uskutečnil. A štafeta této energie pokračuje dál dnes v podobě projektu tzv. „rohovkových panenek".Pointa navrácení zraku pohnula dál k činům Jihočešku Janu Vavřincovou, která dnes společně se žáky, blázny a starými lidmi z různých míst vytváří originální panenky, které my ostatní pak podomním i pouličním prodejem nabízíme lidem jako dárek za přispění  na  nákup dalších rohovek, posílaných k transplantacím do kábulské oční kliniky.

(Třetím pěkným příkladem je jedna ze sponzorek našeho čečenského  programu - právnička Jana Ilovičná. Profesionálně velmi vytížená osoba, která poskytuje zájem ale i materiální  pomoc, podobně jako několik dalších soukromých sponzorů našeho programu Přátelské pomoci v Grozném. Mimochodem první skutek její pomoci jí osobně přinesl první skutečné setkání s jejími vlastními příbuznými na Kavkaze. A ona mi nedávno řekla - „nemám čas, pracuju od  rána do noci a nepřetržitě. „Když se ti nebudu ozývat, prostě  mne tak dlouho otravuj, až se ti ozvu. Potřebuji pomáhat tvým Čečenkám pro zachování vnitřní rovnováhy". )

Tak bych ale mohla pokračovat dál, těch příkladů je víc. Je velice důležité umět si vytvářet kolem sebe skupinu lidí, jejichž  motivace pomáhat je čitelná a transparentní. Pak přesně víte, proč to ti lidé dělají, co potřebují oni od  vás a co od nich můžete očekávat vy. 

Co mne přivedlo k „pomáhání":  - asi potřeba zkoumat lidská společenství a vztahy a okolnosti, které je formují. Pozorovat krajiny vnitřní i vnější, a vytvářet podmínky pro vznik takových vztahů, skrze které se osvobozuje lidský duch a ozřejmují se nové možnosti, jak být lépe. Zvědavost a potřeba dáváním se probouzet skryté možnosti. Poznávat to, co je pod povrchem, jak fungují souvislosti. Dřív, když jsem byla mladší, tak to bylo rebelství, co bylo klíčem k mojí energii. Teď to je touha obnovovat kontinuitu, ve kterou věřím.A čím dál tím silnější důvěra v logiku a moudrost pohádek...