4.07.2008 Rozhovory o naší práci

grozny08.jpgV dubnu 2008 jsme se rozhodli vyslat do Grozného naši novou mladou spolupracovnici Julii Ahlert. Julie je poloviční Němka, narodila se v Irkutsku, žije v Německu a v České republice je na roční dobrovolnické stáži. Mluví dobře česky, a její zaujetí pro Čečensko bylo natolik přesvědčivé a přímočaré, že jsme se prostě museli dát dohromady. Je to vlastně první studentka a průkopnice, kterou jsme se odvážili poslat „tam", a ještě k tomu ji pracovně zaúkolovat. Původně měla Julie zůstat v Grozném v komunitním centru Semja měsíc, nakonec jsme si všichni velmi oddychli, když se vrátila za týden.


Julie v Grozném fotila naše přátele a mluvila s nimi o jejich práci. Přikládáme záznamy části rozhovorů, které Julie natočila.

 

ROZA, Groznyj, duben 2008

"Na začátku tohoto projektu, v roce 2005, bylo samozřejmě velmi těžké se vším začít. S kolektivem, s prostorami. Potom se všechno povedlo a první rok byl normální. My jsme se vzdělávali, což nám povolili i na další rok a teď už běží třetí rok. V zásadě je náš program velmi dobrý a kolektiv máme také dobrý.

Za tyto dva roky jsem pracovala v programu „podvalščiků". Staříkům a přátelským rodinám, sirotkům nebo polosirotkům byla poskytnuta velká pomoc, hlavně rodinám Šovlachových, Tantaevých, Elchanových. Tantaevým jsme pomohli přestěhovat se z Grozného, kde dočasně žili, do svého domu na vesnici. Měli totálně zničenou střechu, dům byl v nepoužitelném stavu. S pomocí sponzorů, darů od lidí, kteří žijí v Česku, jsme mohli opravit střechu tam, kde se rodina teď nachází, vybudovali jsme jim podmínky pro žití. Také se pomohlo Taťáně Novoselové a její dceři při porodu dítěte. Dostala oblečení pro dítě, stravu, kočárek, postýlku - vše díky pomoci sponzorům a přátelským darům z Česka, za což jsme velmi vděčni.

roza.jpgTaké máme velmi mnoho starých žen, opuštěných staříků, kteří strádali. Každou sobotu přicházeli do centra, pili čaj a řešili tam všechny své problémy, oslavovali svátky, jako například Mezinárodní den žen, narozeniny. Všichni byli spokojeni, přicházeli sem jako k sobě domů. Teď staříci od nás takovou pomoc nedostávají, ale přichází k nám alespoň vypít si čaj. S Lenou jsme nedávno přivezli léky z Prahy a rozdali jim je. A Jana navíc koupila lovecký salám, nakrájeli jsme ho a všem babičkám jsme ho rozdávali, protože v Čečně takový salám nemáme. Měly velkou radost. Tihle staříci jsou jak malé děti, jsou velmi zranitelní a urážliví, ke každému je potřeba mít jiný přístup. Je potřeba znát charakter každého. Pracuji s nimi už od roku 2000, znám už dobře jejich charaktery, jejich zvyky, jejich slabosti, všechno. V zásadě se otevřou jenom mně, všechna svá tajemství řeknou jenom mně. Někdy mě zavolají, já si říkám - co se stalo? Jedu za nimi, a tam se řeší naprostá hloupost, se sousedkou si cosi nepodělili, pohádali se nebo něco potřebují, jsou takové momenty. Hlavně, oni to chápou tak, že když pracujeme v organizaci, kterou podporuje česká organizace, tak si myslí, že můžeme vyřešit všechno, co si oni přejí a co potřebují. Přestože někteří chápou, ale jsou i takoví, kteří si zvykli pořád něco dostávat, vidí jenom pomoc. Mnohým stačí jenom popovídat si, posedět.

V tomto roce byla poskytnuta velmi významná pomoc pro Madlen Agaevou, děvče, které jsme vzali ze sklepa. Rodina, která ji našla - matka Agaeva, sama žije se staříkem invalidou, svým otcem, a nikdy nebyla vdaná. Dítě bylo staré jenom tři dny, když si ho vzala. Nevěděla, že je invalidní. Já se jim divím, té matce, dědečkovi, oni se celou duší oddali tomuto dítěti. Dokonce sobě něco nedovolí, ale pro ni udělají vše. Velmi dobře se chovají k tomuto dítěti, dělají si o ní starosti. A najednou jí byla poskytnuta pomoc, dostali dary, které byli sesbírány v Česku. Velmi děkujeme těmto lidem, sponzorům spřátelených rodin. Já jsem kolikrát (pláče) tak ráda za takovou pomoc. Z dálky nikdo nevidí celou tuhle situaci a nerozumí, co je potřeba. Teď se Madlen chystá jet do Moskvy na léčení, velmi děkují, jsou nesmírně rádi za takovou pomoc.

Ještě máme rodinu Šovlachových, kteří nemají matku. Mají sponzory v Americe, kteří jim velmi pomáhají. Teď mají Šovlachovy problémy s bydlením, musí vyplatit část kompenzace, kterou dluží od doby, kdy přišli do domu. Pomohlo se Kurmagomadovým, to je chlapeček, léčení nemá téměř půl roku, vozili ho po nemocnicích, po všech klinikách. Teď žije na lécích, na Relanině, které je tu velmi drahé. Když tady seženu jednu ampuli za dvě stě rublů, tak je to málo. Díky těmto sponzorům mají podporu. Velkou pomoc jim poskytuje také Jana, která žije v Praze. Je to moje druhá sestra, blízký člověk, kterému se můžu vždy otevřít, poradit se, popovídat si s ní skrz dopisy, protože si hlavně dopisujeme. Dvakrát jsem u ní byla a je to člověk s velkou duší. Jsem ráda, že daleko takoví lidé jsou. Vím, že když by bylo potřeba, oni mě podrží v každou minutu, je to jak moje rodina.

Ještě bych chtěla říci něco o našem centru. Tento rok byl velmi napjatý. Začátek byl nabitý, pracovitý. Mně začal ještě jeden program - Domácí kuchyně. Celkem bylo potřeba nabrat 10 lidí, dokonce jsme to ani nezveřejňovali. Přišel každý, kdo věděl, že se otevírá tento kurz. Měli jsme takový nával, že jsem nemohla všechny přihlásit. V první řadě jsem vybrala ty, u kterých se mi zdálo, že takový program potřebují. Zapsala jsem 24 lidí, jsou to převážně děti z rodin, které nemají matku nebo otce a ta děvčata, která se chystají vdát se. Čečenská žena totiž musí v první řadě umět vařit. Jestli vařit neumí, tak se nepovažuje za hospodyni. Jsou děvčata, která doma sama vařila, ale nevědí, jak správně. Teď jsou náš hlavní směr čečenská jídla, děvčata se už spoustu věcí naučila. Doma vaří, a jejich rodiny bývají velmi spokojené. Někdy koncem dubna začneme zahradničit, vysázíme všechno, co se dá. Svýma rukama budeme sít, sázet rajčata, okurky, petržel, kopr, květiny. Program má cíl naučit je samostatnosti, přizpůsobivosti ve svém dalším životě, aby byli dobrými hospodyněmi, aby dále mohli někoho učit a aby to samy uměly. V centru máme spousty jiných kroužků, které dobře pracují. Je to Chavin ateliér, děvčata tam také chodí. Angličtina, kde je teď velmi dobrý učitel. Počítačový kurz. Jsem s tím teď velmi spokojená. Zkrátka naše centrum se oživilo začátkem tohoto roku. Začalo být veselo, přátelsky, je velmi zajímavé takto pracovat.

Přála bych si, aby bylo všechno v pořádku, v klidu, aby byl dostatek všeho. Nepotřebujeme žádný luxus, není potřeba žádné hojnosti, méně středního by stačilo. Hlavně když přijedeš k rodinám, zapomínáš na vlastní bolest, vidíš to horší a myslíš na to, co udělat, jak jim pomoci. Když jim něco dáš, kolikrát jen popovídání, uklidnění, něco jim řekneš, oni se uklidní, kolikrát se usmějí a tobě je najednou lépe a lehčeji. Dál bych si přála, aby naše práce pokračovala, je to ohromná pomoc, jsem nekonečně vděčná Janě, která s námi vše velmi prožívá. Přála bych si, aby všechno bylo dobré, klidné (usmívá se). A hlavně, velmi děkujeme všem sponzorům, kteří nehledě na to, že nás téměř neznají, z duše nám pomáhají. Za to bych jim chtěla ze srdce poděkovat jménem celého našeho čečenského národa!"

 

 

FATIMA, Groznyj, duben 2008

fatima_1.jpg"Myslím, že projekt loni skončil úspěšně, protože jsme toho udělali velmi mnoho. Všechny kurzy pracovaly, tj. šicí kurz, medicínský, podvalščici, přátelská pomoc rodinám, počítačové kurzy. Za největší úspěch považujeme fakt, že v tomto roce ukončilo naše kurzy velké množství žáků. Počítačový kurz ukončilo během roku 40 lidí. Některým, kteří nejlépe složili zkoušku a kteří počítače dokonale ovládají, jsme vydali certifikát. Šicí kurzy ukončilo 20 lidí. Medicínský kurz ukončilo 22 lidí. To se mi zdá jako velké číslo, je to okolo 100 lidí. Myslím, že jsme udělali velké dílo.

Pomohli jsme mnoha rodinám: Šovlachovým, Tantaevým, Elchanovým, Rasuevým, podvalščikům. Dvakrát jsme byli u moře. Když jsem dělala hodnocení pro naše uznávané instituce, náš vládní systém, ocenila jsem práci jako uspokojivou. Ona se hodnotí jako uspokojivá nebo neuspokojivá. A práce našich kurzů se hodnotí jako uspokojivá. A práce celé naší organizace byla rovněž hodnocena jako uspokojivá. O naší práci se mluvilo v televizi, v novinách, časopisech. Nemáme problémy s vládou, s daněmi nebo s jakýmikoli dalšími kontrolními a dozorujícími orgány.

A tento rok je to ještě lepší. Pravda, z jedné strany. Kurzy anglického jazyka, kurzy vaření a dětský koutek spolu s knihovnou. Na cukrářské kurzy byl nával. 24 lidí jsme vzali, ale kvůli nedostatku místa a nábytku jsme zájemce museli odmítat, některé už podruhé. Rozhodli jsme se přijmout ta děvčata, která jsou na vdávání. Děti, které nemají rodiče, hlavně matku, takové neodmítáme.

Co se týče počítačových kurzů - na třech počítačích se učí 18 lidí. Zájem mladších byl větší, ale museli jsme je odmítnout kvůli tomu, že se objevili lidé staršího věku, pro které je to nutností. Už skončila druhá vlna počítačových kurzů.

Pomoc spřáteleným rodinám. Jedná se o několik rodin, za všechny obrovské díky za poskytnutou pomoc. Tohle je velké dílo. Elchanovy, Šovlachovy, Agaeva, Madlen a Kurmagomadovi. Oni teď všichni sní o moři, myslím, že v tomto roce tuto otázku vyřešíme kladně. To je ta dobrá stránka.

Stále máme nějaké kontroly, dnes, nevím proč, nebyly. Problémy žádné nemáme, povolení nám dávají, jsme vzorní, kontroloři jsou s námi spokojeni. To je to nejlepší, my náš projekt dělíme na dvě stránky, na dobrou a špatnou. Špatná stránka je to, že nemáme finance (směje se), že moje děti spí ještě na zemi, že nemáme ledničku, pračku...
Plánů do budoucna máme spousty. Na prvním místě je teď hlavně kadeřnictví. Všechna děvčata tu sní o saloně krásy. Říkají, my nechceme být pouze dobrými hospodyněmi, ale i vypadat hezky. Sníme samozřejmě ještě o kurzech účetnictví, pravda, to je velmi těžký program. My jsme původně uvažovali o tomto projektu, pak jsme se ale rozhodli pro kadeřnictví, když nebudou stačit peníze. Samozřejmě bychom si přáli, aby fungovala taneční skupina. Není důležité, jestli to bude Maršo, nebo jiná skupina, možná jiný vedoucí. Důležité je, ať už je tam kdokoli, aby ten člověk skutečně seriozně přistupoval ke své práci, aby se předvedli i v naší republice, a potom i za hranicemi.

Všechny Čechy očekáváme v Čečensku, připravujeme se na festival, uděláme vše pro to, aby Čečenci měli Čechy tady. Nebo, jak my jim říkáme, „Čečechy"!

 


 Nahrála a přepsala Julia Ahlert, Groznyj, duben 2008