29.04.2009 O Čečencích panuje mnoho mýtů

mesita.jpg

 

 

Druhá část rozhovoru s Janou Hradilkovou pro časopis Proměny - tentokrát o Čečensku a projektech v Grozném. Otázky kladla Pavlína Brzáková-Kleinová.

 

 


 

Co vás na Čečensku či obecně na oblastech Kavkazu fascinuje?

Kavkaz jako takový pro mne znamená esenci pojmu křižovatka.V moderních dějinách světa podobnou roli hrají oblasti jako je například Balkán, Izrael, Jižní Amerika. To, co se dnes  děje na Kavkaze, je nejen záležitost regionu samotného, ale promítá se v něm konflikt, který je klíčový pro západní civilizaci. Je to stejnou měrou krajina, která vede zoufalý a beznadějný boj o zachování prostoru  pro život lidí, v ní usídlených, jako prostor, o který vedou boj „cizí" mocnosti. Život lidí tam je tímto dvojím plánem velmi ovlivněn - dochází tam k více či méně vědomému vnitřnímu konfliktu. Na Kavkaze se setkávají a spolu se sváří dva protikladné principy - princip domácí, vycházející z vůle k životu „doma" , tj. ve své krajině, princip, vycházející z každodenní praxe na základě prastarých nepsaných zákonitostí - a na druhé straně princip těch, kteří přicházejí a potřebují z této krajiny nějak těžit. Ale zároveň ovšem s sebou přinášejí kus sebe a to, co zde upouštějí, není bez vlivu. Kdyby to byla „jen" jiná perspektiva! I to je samozřejmě pozůstatek kolonizátorské praxe velkých mocností. Problém je ovšem v tom, že těch zájmů, které se v oblasti  Kavkazu v dějinách střetávaly a  stále  střetávají, je moc, a  situace jak na domácí, tak na té  „kolonizátorské"  straně je navíc dnes již jiná, než byla kdysi - takže  i prostředky „kolonizace" jsou složitější. Další nesporný vliv má podle mne i posedlost  elektronickými přístroji a internet!

CermenDum3.jpg

 

Kavkaz mne přitahuje právě tou energií krajiny (a jejího otisku v člověku), která je kouzelná, historicky přitažlivá a žádoucí, vytrvale kladoucí odpor, decimovaná, a zároveň vykazující neuvěřitelnou schopnost regenerace... Kavkaz je jakýmsi ohniskem nebe i země, kde se v dějinách promítají zájmy odjinud příchozích, ale přitom stále zůstává krajinou, kde si dáš u někoho v domě rajče, okurku, sýr, berana a jsi v nebi...Kdo se setká s Kavkazem, už na tu krajinu nezapomene. Každý ji chce, a nikdo ji nemá - ani ten, kdo v ní bydlí a nedá na ni  dopustit, ani ten, který přichází a je jí fascinován ať  už kvůli jejímu bohatství, nebo kvůli té její křižovatkovosti... Kavkaz je prostor, který testuje schopnost člověka skutečně milovat.


 

Čečensko bylo dlouhá léta stiženo válkami. Můžete nám v krátkosti představit historii těchto konfliktů?

To nejde v krátkosti,  protože historie rusko-čečenského konfliktu se vleče po staletí. Nejsem expert -  tedy ani historik či politolog, ale samozřejmě tuto otázku dostávám často a poměrně nerada na ni odpovídám, neb se k tomu necítím být ani povolána. Velmi v kostce řečeno - historie rusko-čečenských konfliktů sahá do počátků 18. století, kdy Rusko jako mocnost s koloniálními ambicemi potřebovalo dostat pod kontrolu úrodné oblasti Kavkazu a začalo tam budovat řadu pevností. Od poslední čtvrtiny18. století potom Rusové s Čečenci s přestávkami bojovali až do poslední války, která začala v roce 1999. V souvislosti s posledními dvěma konflikty se právem používají výrazy jako je genocida,vyhlazovací válka apod. Faktem, se kterým si dnešní svět skutečně neví rady, je to, že se v tomto regionu během velmi krátké doby a před očima celého světa odehrála další lidská apokalypsa, která tento národ dostal totálně na kolena a bude trvat celé generace, než bude jeho zdraví a integrita resuscitována. Čečenskou společnost tyto konflikty velice poškodily a vnitřně rozložily. Podle mne to, co se tam stalo, je obzvláště pro nás, Evropany, důvodem k hlubokému zamyšlení  nad tím, co vše tento konflikt v sobě zrcadlí. Především je tu překvapivá míra brutality, posedlosti a  vzájemné averze, kterou rusko-čečenské konflikty generovaly. Přitom se  nejedná o klasický  etnický konflikt! Jedná se o totální ukázku historicky podmíněné a soustředěné vůle k odporu na jedné straně a absolutní vůle zničit na straně  druhé. Nejčastější vysvětlení typu „jedná se  především přece o ropu" neobstojí - zdá se, že v tomto konfliktu hraje zásadní historickou roli střet dvou zcela iracionálních emocí. Emoce obra, který potřebuje k životu a přežití pasivní trpnou a ovládanou masu a emoce trpaslíka, jehož  síla vychází zevnitř. Lidé, zrození Kavkazem, to jest geologicky mladší a neklidnou krajinou, mají v genech oheň, neboli vnitřní energii, danou růstem v podmínkách neustálé bdělosti. Lidé, které příroda naučila poslouchat, cítit a konat v souladu s jejími zákony a se zákony přesně vymezeného malého území, se nikdy nemohou podrobit čemukoli, co pro ně postrádá vitální logiku. Pokud tomuto základnímu pravidlu velmoc, ovládající ohromná území a fungující  na  masovém „nevědomém", nihilistickém a manipulujícím principu,  neporozumí a  nepřijme  jej, bude docházet k opakování cyklů erupcí násilí.  

 

V čem je současné Čečensko jiné? Dochází v něm ke změnám, které jsou pozitivní? Jaké změny to jsou?

V Čečensku je dnes relativní klid. Tedy pokud srovnám jeho dnešní atmosféru s atmosférou v okolních republikách - Ingušsku, Osetii, Kabardino-Balkarii, a jistě, teď i Gruzii. Je zajímavé, že přesto na rozdíl od  těchto republik, kde vládne velký neklid hraničící s válečným stavem, má pouze Čečensko stále ještě statut uzavřené zóny vojenských operací. To je pro Rusko  příznačné - spoustu věcí tam pro nás postrádá jakoukoli logiku. Do Grozného přijíždějí v poslední době mesita.jpgneustále zahraniční delegace, před měsícem tam byla  slavnostně otevřena největší a nejvelkolepější mešita v Evropě, se zahradou a islámským vzdělávacím centrem, pořádají se tam  kongresy islámských duchovních z celého světa, hlavní ulice byla  přejmenována na  Putinovu ulici, popové hvězdy se předhánějí v tom, kdo  uspořádá v nově  postaveném  koncertním sále velkolepější koncert... Mimochodem toto  kulturní zařízení je vybaveno nádhernými křišťálovými lustry, z dílny české firmy Preciosa. Centrum města uvádí všechny příchozí v naprostý úžas - z rumiště se během méně než šesti let stalo výstavní město s fontánami a mramorovými  chodníčky. Není možné nebýt pyšný na tuto pohádkovou proměnu - a je výrazně cítit, že sami Čečenci jsou touto proměnou jati a okouzleni, a obzvláště tedy Grozněnci, kteří k tomuto městu mají velice silný vztah.Vesnic se asi tato proměna ovšem nedotýká téměř vůbec. Samozřejmě je i tato zázračná rekonstrukce města součástí radikálně normalizační taktiky autoritativního režimu prezidenta Ramzana Kadyrova, který při okázale při každé příležitosti zdůrazňuje svoje přátelství s Vladimirem Putinem, přičemž si zároveň pečlivě pěstuje image obroditele a spasitele čečenského lidu a identity čečenského národa. A je skutečně zajímavé sledovat, jak pomalu roste mezi samotnými Čečenci i velice zvláštní podoba respektu k tomuto člověku, jakkoli je jeho role  považována za dočasnou a vlastně neudržitelnou. Změny, které způsobil tento člověk, jsou totiž natolik výrazné, že přesně korespondují  s povahou tohoto národa - impozantnost formy, důraz na okázalost, lesk, nádheru, eleganci, luxus. Ať to stojí, co to stojí -  cit pro formu je pro Čečence  takřka imperativem, ne-li téměř sebezáchovným kultem. Samozřejmě to  neznamená, že by se tam  výrazně zlepšily poměry vnitřní, tedy klíčové pro skutečné obrození národa - tj poměry na pracovním trhu, ve školství, zdravotnictví, ekonomice, životním prostředí. Přibyly nové nemoci, vynořují se různé patologické jevy, v mezilidských vztazích převládá strach, nedůvěra a různé formy paranoie... lidé sami často vyjadřují pochybnosti o svém mentálně-psychickém stavu. O určitých věcech si lidé prostě přestali povídat.  Čečenská společnost se v posledních dvou letech zvláštním způsobem, jaksi „vnějškově"  konzolidovala - uvnitř ale cítíš permanentní napětí, setrvačnou nastraženost a zároveň i obrovskou psychickou únavu, hraničící s jakousi zvláštní omámeností. Já tento stav vnímám jako jinou a  dlužno říci skoro zoufalou bitvu o přežití. Nicméně přitom neteče  krev a nebouchají bomby, a  to je pro lidi tam to ze všeho nejhlavnější, myslím.   

 

Podařilo se vám v Grozném navázat pracovní a přátelský vztah s čečenskými ženami. Jak se tento vztah vyvíjel? Čím jste se vzájemně obohatily?

I když se snažím dávat si pozor, abych nepodlehla nějakým svým iluzím, navázání tohoto  vztahu považuji za jeden z největších a nejkrásnějších výdobytků ve svém osobním i pracovním životě. Hlavní kvalitou našeho vztahu  s kolegyněmi čečenského projektu v Grozném je totiž právě to, že se vyvíjí, že není statický, ustrnulý, ale že během těch let stále proměňuje své barvy, temperaturu, dynamiku. Ze začátku to nebylo jednoduché -  já  se  pamatuji, že jsem kolikrát byla zcela zoufalá z toho, že kládu té odpovědnosti, která je na mne  tímto projektem naložena, nemůžu zvládnout.Že se prostě všecko brzy zhroutí, že nejsem uzpůsobena splnit svoje i jejich očekávání v rámci zcela nepředvídatelných okolností. Často nás  asi drtil pocit chůze poslepu. Ony samozřejmě očekávaly zvlášť ze začátku hlavně ty peníze a nějaká moje dlouhodobá koncepce jim byla k smíchu, ledacos  z mých myšlenek  snad  považovaly  i za bláhové. Hodně se to změnilo po jejich návštěvách u nás. Zažily náš životní i pracovní styl, nečekaly takovou míru skutečně praktikované svépomoci, amatérismu a přiznávám i improvizace. O  zahraniční  pomoci měly vytvořenou zcela jinou představu! Skoro jsem se v jednu chvíli bála, že se nám na to vykašlou. Nejenže vytrvaly, ale ony přesně pochopily a vzaly do velké míry za své ten princip tvůrčí práce „zdola",  pochopily kouzlo výzvy udělat „z prdu kuličku". A to, že se to povedlo u žen, které často živí celou rodinu dosti ubohým platem od nás, je skoro zázrak. Samozřejmě tam bylo mnoho velmi napjatých a ostrých  peripetií - a to jak mezi nimi samotnými, tak mezi mnou a jimi. Ale po každém konfliktu bylo znát, jak usilovně přemýšlejí o tom, co po nich chci, potřebuji a proč.Každý konflikt byl k něčemu dobrý! V určitém okamžiku pochopily, proč stále dokola  opakuji určité věci a lpím na nich - například to, že se musejí naučit  rozhodovat se společně, respektive pracovat se svými různými rolemi a naučit se je používat komplementárně ve prospěch společného zájmu. A ony se postupně „zamilovaly" do toho našeho společného zájmu tak, že jejich osobní zájem se nastěhoval až do druhé  řady. Začaly skutečně myslet kolektivně a přitom každá za sebe. Za tuto tento proces a jejich osobní poctivost v něm jsem nesmírně vděčná, protože to považuji za vzácnost. Aby totiž komunita prosperovala, musí se její členové naučit myslet  stejnou měrou na kolektivně jako individuálně. To je podle mne základ civilizovanosti. A tak mezi námi za poslední dva roky přes tu  velkou zeměpisnou vzdálenost vznikla velká blízkost. Tohle nás asi obohacuje nejvíc, to kontinuální přibližování. I když je někdy velice těžké na dálku vyřešit některé zapeklité problémy, najednou jsem zjistila, že když pomyslím na tuto skupinu žen, cítím jakýsi nový druh klidu a jistoty, že to, co je za  námi, už nikdy  nezmizí.

 

Oslovilo vás setkání s nějakou čečenskou osobností? V čem?

Mě oslovilo setkání se všemi Čečenci a Čečenkami, se kterými jsem se potkala, takže těžko  vybírat. Příklad poměrně čerstvý - při své poslední cestě na Kavkaz jsem v Nalčiku (v Kabardino-Balkarii) přijala pozvání své dlouholeté čečenské přítelkyně, Tamary, což je dáma okolo šedesátky, novinářka, překladatelka, propagátorka čečenštiny,  folkloristka a podle mne i kulturní obroditelka. S tou jsem měla dlouhý, nezapomenutelný rozhovor. A řeč šla o perspektivách pro Čečensko, o rozbitých vztazích, o možnostech jejich obnovy, o smyslu  osobní izolace. Ten rozhovor byl zajímavý tím, že naznačil možnosti, které jsou ale musejí zatím zůstat skryty. Tato velmi vzdělaná, pracovitá a koncepční dáma, není sama a čeká na  vhodný okamžik. Což je u Čečenců a obecně u Kavkazanů dost vzácné, a přitom by to tak potřebovali. 

 

Jací jsou Čečenci? A proč bychom jim měli pomáhat?

O Čečencích panuje mnoho mýtů.A dlužno říci, že se stále častěji setkávám s negativními charakteristikami. Často je zmiňována jejich divokost, chtivost, tvrdost, vypočítavost. Ve  folklorní  mytologii je to naopak silný smysl pro čest, hrdost, úcta a respekt ke staršímu, ale vůbec k druhým  lidem, absolutní pohostinnost. Já osobně jsem se ještě nesetkala s někým, (a to ani u nich doma či v emigraci), kdo by mi něco nepěkného vyvedl. I když je pravda, že jsem sama poznala v případě některých čečenských žen (uprchlic) různé formy účelové manipulace s cílem získat co nejvíce možných zdrojů  - to je ale věc, která se dá v jejich  situaci snadno pochopit. Mou osobní zkušeností je to, že nemají rádi příliš velkou žvanivost, že dlouho člověka pozorují, než na sebe něco řeknou, ale oni o sobě   vlastně téměř nikdy moc nemluví. Zato mají neobyčejně dokonale vyvinutou řeč těla, tj  neverbální komunikaci. Oči vám ve vteřině předají jasnou a určitou  informaci.To jsem zažila především tam, v Grozném. A pak mne také zaujal jejich smysl pro humor - strašně rádi se smějí a dělají vtipy, někdy se mi zdá, že to dělají  přímo programově, jako způsob kontinuálního samoléčitelství.

Pomáhat těmto lidem znamená umět přijímat nepřetržitý tok informací - a někdy ne  snadných informací - nejen o nich a jejich situaci, ale především o nás samotných.Čečenci svou historií, mentalitou, stylem života poskytují výrazný zážitek kontrastů. Ostré hranice mezi světlem a tmou, smíchem a smutkem, láskou a nenávistí. Jasně ohraničené póly. Když s nimi máte delší vztah, nutně přebíráte schopnost vidět a rozeznávat kontrasty i ve svém světě. Je to asi divná odpověď a patřilo by se spíše říci, že je to národ,  který utrpěl bezmeznou křivdu a je v něm nastřádáno tolik bolesti, že ji nedokáže unést - a každý, kdo si toto uvědomí (to není tak náročné!), by měl či mohl kvůli zachování vnitřní rovnováhy zkusit těm lidem pomoci to břemeno bolesti ulehčit. To je možné už jen tím, že se jim člověk alespoň na chvíli dokáže dát, tak, jaký je. Oni to nesmírně oceňují.   

 

Jakým způsobem sháníte finance na své projekty v Čečensku? Co je hlavním zdrojem financování? A jaké jsou zdroje další?

Na první program, kterému jsme dali název „Pomoc lidem v ruinách", jsme získali peníze z veřejných sbírek, pořádaných při různých akcích - diskusích, benefičních koncertech, putovních výstavách fotografií, pořízených Ivou Zímovou, která na  Kavkaze strávila  v kritických dobách konfliktu dost času společně s Petrou Procházkovou. V prvních letech  jsme také úzce spolupracovali s Člověkem v tísni, který měl v Čečensku stálou misi a díky  prvnímu společně koncipovanému programu ženského komunitního centra jsme získali finanční podporu ze státního rozvojového programu pod správou Ministerstva vnitra ČR. I když se od té doby mnohé změnilo, spolupráce s tímto rezortem trvá dodnes a díky tomu jsme pomohli v Grozném založit místní organizaci, která si pronajímá dům, v němž dál rozvíjí vše, co jsme od  r. 2001 budovali - individuální pomoc rodinám, dětem, starým lidem, dál svůj vlastní vzdělávací, svépomocný, nadační a sociálně-zdravotní  program. Státní peníze by samy o sobě samozřejmě nestačily. Programu vydatně pomáhají prostředky z veřejné sbírky tj. z kapes soukromých sponzorů - přátel, kteří se tak zásadním způsobem spolupodílejí na udržení našeho společného česko-čečenského podnikání. Jsou to většinou lidé, kteří věří v dlouhodobější smysl naší práce v Čečensku a vědí, jak  důležité je udržet vztahy, založené na počátku všeho. Není jich mnoho, protože ta práce, kterou děláme, není nikterak okázalá, a je vlastně i těžko měřitelná. Ale právě jejich dlouholetá spoluúčast je i jedním ze důvodů pokračování naší  práce - oni jsou měřítkem  rezonance toho, co v Čečensku děláme a jak to děláme. Jsou to lidé, kteří přispívají do  programu tak zvané Přátelské pomoci rodin rodinám, který vznikl před pěti lety. Jedná se o vytipovávání potřebných rodin v Grozném, kterým pomáháme řešit různé akutní nebo dlouhodobější  nesnáze a v tom nám  právě  pomáhá skupina  těchto českých soukromých sponzorů. 

 

Uveďte prosím nějaké příklady, kdy se účinně nějaké čečenské rodině či jednotlivci pomohlo...

Jedním z veteránů tohoto programu je například rodina Šovlachových, která byla už v prvním  programu Pomoci lidem v ruinách. ´Tato pětičlenná rodinka měla tu smůlu, že v obou válkách dostal jejich  domek přímý zásah při bombardování a oni vyvázli skutečně pouze holým životem. Tři dívky a rodiče, kteří dlouhodobými pobyty v mokrých a studených sklepech onemocněli TBC.Matka před dvěma lety zemřela, prognoza otce je také velmi špatná. Děvčata jsou zdravá a všechny tři jsou veselé a nadané. Taky proto, že nejsou samy - jsou v podstatě adoptované skupinou našich grozněnských kolegyň, finančně jim vypomáhá pravidelnými příspěvky především paní Eva Majerová, která žije a  pracuje ve Washingtonu a také Jiří Zavadil z New Yorku.Díky této pomoci mají dívky pravidelný přísun vitamínů,  teplé  oblečení, školní pomůcky, nedávno jsme jim pořídili šicí stroj, nejstarší Makka se na něm  naučila šít a šije na celou rodinu. Platíme jim řidiče, který je vozí na kurzy vaření, šití a  angličtiny do centra Semja - rodina totiž bydlí ve vypůjčeném domku  daleko od centra a  jinak by se dívky na  kurzy nedostaly. Střádáme na vykoupení domku, či lépe řečeno zříceniny, který patří ruské majitelce.

Jiným případem, kdy čeští sponzoři úspěšně  pomohli k velké pozitivní změně, je malá  Madlen - dnes sedmiletá holčička,  kterou našla Ruska, paní Agajeva, jako novorozeně ve   sklepě po bombardování. Holčičky se společně se svým otcem ujali.Děvče bylo těžce  neurologicky postižené a potřebovalo dlouhé, systematické léčení, aby začalo pořádně chodit a  mluvit. Diagnozu vlastně stanovili lékaři poté, kdy se díky přispění sponzorů z Liberce  Madlen  dostala poprvé do péče lékařů. Žádoucí léčení v sanatoriu poblíž Moskvy stálo sto tisíc rublů - ty  jsme sbírali přes dva roky, nakonec se to povedlo a Madlen udělala ohromný krok kupředu.

Podobně se snažíme řešit  problémy dalších vybraných rodin - vždy záleží na jejich  momentální situaci.Tu v terénu monitoruje Roza, o které již byla řeč. Je důležité zmínit ještě  další aspekt této pomoci - jedná se většinou o lidi, kteří sami sebe hodnotí jako lidi „třetí sorty", tedy osoby neviditelné, vyřazené ze všech vazeb, tj  bez možnosti jakékoli pomoci, ať  už od širší rodiny nebo od státu. Když se poprvé tito lidé před třemi lety sešli v grozněnském centru a bylo též pozváno pár činovníků z místní administrativy, vyjádřili tito veliký údiv nad tím, že takoví lidé v Grozném skutečně existují. Ještě větší údiv pak budí skutečnost, že se  někdo o tyto lidi stará. Když se pak ještě rozkřikne taková událost, která se stala malé Madlen, vypadá to téměř jako zázrak. Po dvou válkách, kdy společnost velmi zcyničtěla a kde lidský život je měřen penězi, kde nic nedostanete bez úplatku, je existence programu tohoto typu zcela exotická až podezřelá. Služby a kurzy zadarmo, rozdávání čaje a potravin těm nejpotřebnějším - dlouho panovalo mezi lidmi přesvědčení, že je za tím vším něco zcela  jiného. Po dva poslední roky byl náš domek v Grozném permanentně pod drobnohledem úřadů - kontroly úředníků probíhaly až třikrát týdně. Trvalo velice dlouho, než tamější veřejnosti a administrativě došlo, že věci jsou skutečně takovými, jakými se jeví  být - bylo až legrační vidět, že tomu skutečně nikdo nevěřil. Dnes má Semja obrovskou popularitu asi i díky tomu, že je založena na dávání, nikoli na braní. V drsných poměrech zcela  zkorumpovaného společenského prostředí je tento punc velkorysosti docela provokující a  čnící element. Nicméně přináší to své ovoce - díky své odzbrojující  transparentnosti lidé uvěřili, a letos byl díky tomu  otevřen v centru tak zvaný „Bezplatnyj magazín"   tj   Obchod zdarma,  kam ti movitější nosí to, co nutně již nepotřebují, často se tam sejdou prý velmi luxusní  věci, a  pro ty  si chodí zase ti sociálně potřebnější, kteří je využijí. Toto je aktivita, která skutečně vznikla z vůle a hlavně důvěry obyvatel města.  

 

Dostala se mi do ruky pohádková knížka, která je na jedné straně prezentací nám vzdálených kultur, s nimiž nás seznamuje, na straně druhé je možností, jak pomoci potřebným. Jak vznikl tento nápad?

Ta knížka má název Pohádky z jiných světů a nápad vznikl v kruhu lidí sdružených okolo  projektu  Medela, což je altruistický projekt  na pomoc dobrým nápadům v oblasti pomoci  ohroženým dětem v různých koutech světa. Knížka pohádek z těch zemí, kde Medela chce pomoci, je jednou z akcí, která by měla přitáhnout pozornost a přiměřené prostředky k uskutečnění těchto projektů a uvolnit přitom něco z té dobré pohádkové energie. Pohádky  z Keni, Quatemaly, Čečenska a Česka jsme sbírali my, koordinátoři projektů,  přebásnili a  ilustrovali je zdarma známí čeští básníci a výtvarníci, knížku zdarma vydalo nakladatelství Galén, její součástí je i audionahrávka pohádek, čtených vynikajícími herci -  vše zdarma a  ve prospěch věci. Pohádky by měly být též zdramatizovány a uvedeny na divadle. Je to  takový zacílený výron tvůrčí energie lidí, kteří se normálně věnují zcela jiným věcem. Takové kolektivní tvoření s pointou... každý se svou trochou do mlýna. Princip přesně takový, který kultivuje lidská společenství.Více o tomto projektu je možné se dočíst na  http://www.projektmedela.org/

 

Na jaké další zajímavé projekty se můžeme těšit?

Pokud všechno půjde dobře, od února bychom měli v Grozném otevřít speciální dvouletou  dívčí školu, které jsme daly jméno Praktický rodinný institut Eva. Právě na tento projekt vydělávají například zmíněné pohádky. Je to velmi vzrušující, protože tu školu jsme si  vymyslely společně s dívkami a ženami, které se učí a pracují v Semje a vymodelovaly jsme její program přesně podle toho, co ony samy řekly, že potřebují znát, umět a vědět, co mohou dál předávat potom svým dcerám a co mohou zúročit v praktickém životě. Výuková osnova kombinuje praktické dovednosti jako je tradiční čečenská kuchyně, léčitelství, šití, údržba domácnosti, základy první zdravotní pomoci, osobní estetika, základy účetnictví, práce  na počítači, angličtina, pak také základy  čečenské a  evropské kultury včetně  dějin, základy  ruského práva a čečenské adaty.

Dalšími dvěma projekty v procesu příprav  jsou uspořádání filmového festivalu České dny v Grozném a vybudování malého českého kulturního centra s přidruženým Klubem mladé  kultury. Tyto dva  projekty by měly svým způsobem stvrzením všeho, co je za námi a  důkazem toho, jak prospěšné může být soustředěné bilaterální podnikání. Co všechno se dá  v takovém prostoru uskutečnit. My tomu s Grozněnkami říkáme „naše Čečechy"...

Jakým způsobem mohou naši čtenáři přispívat: (konta apod.)

Výběr toho, nač mohou čtenáři přispívat, je v rubrice Jak pomoci na stránkách http://www.berkat.cz/

nebo http://www.cecna.cz/

 

Číslo našeho konta pro čečenské projekty:
Raiffeisen Bank: 911676001 / 5500