9.06.2009 Chataření v Čečensku

kristanka_volha.jpg
(Text a foto: Jana Hradilková) - Celý ten právě týden, kdy jsem zpět doma ze své krátké inspekční návštěvy přátel a kolegyň v Čečensku, přemýšlím, jak postihnout změny, které jsou ve vzduchu, které nelze přehlédnout ani banalizovat, a které jsou zároveň dosud skryté pod povrchem současné čečenské skutečnosti.


Po každém návratu si nějakou dobu marně lámu hlavu nad tím, jestli se mi podařilo nahlédnout zběsile pádící čečenské historii pod sukni, nebo jestli jsem se na chvíli stala zase jen svědkem rusko-čečenské, kýmsi-čímsi (ne)řízené mystifikace.

trziste.jpgA právě dnes, když se moje dcera chystala k závěrečné zkoušce prvního ročníku docházky do piana, jsem dostala esemesku se zprávou o dosud oficiálně nepotvrzené likvidaci posledního vůdce čečenských povstalců Dokku Umarova. Což mne konečně nakoplo k pokusu zformulovat to, co na základě svých poznatků a pozorování z předchozích let spíše cítím, než racionálně vyhodnocuji jako proměny života po katastrofě...

Dokku Umarov je (nebo byl?) známý jako úhlavní nepřítel současného prezidenta Ramzana Kadyrova, a náborář mladých, kteří mu měli nebo mají pomoci budovat nově a autokraticky ustanovený útvar na Kavkaze - tak zvaný Severokavkazský emirát („imarát Kavkaz"). Což je něco přes rok starý projekt islámských extremistických a od každodenní reality běžných obyvatel zcela odtržených skupin převážně již mladších mužů, rozmístěných v blíže neurčeném počtu po lesích severokavkazských hor. (Těžko přehledný a kontroverzní vývoj čečenského hnutí odporu a jeho postupný příklon k nadnárodnímu islámskému extremismu se táhne ostatně již od okamžiku, kdy partyzánské oddíly pod vedení Šamila Basajeva obsadily před více než deseti lety Dagestán.) O nějaké opozici s vůlí k dialogu se naposled snad dalo mluvit pouze v případě posledního demokraticky zvoleného čečenského prezidenta Aslana Maschadova, jehož skutečnou roli je ovšem v překotné a chaotické historii posledního desetiletí rusko-čečenského konfliktu zatím těžké hodnotit. Nálepka teroristy nebo nezodpovědného autokrata, „na jehož rukách ulpěla krev", však tomuto člověku přes veškerou snahu jeho odpůrců na rozdíl od mnoha ostatních protagonistů neulpěla.


Zázrak v Grozném


pratelska_pomoc.jpgA tak se po svém - od roku 2004 v pořadí již několikátém návratu z Kavkazu - jako vždy opírám hlavně o to, co dávám dohromady z řečí všech lidí, se kterými se za tu krátkou dobu svého pobytu v Čečně setkávám. Nejen z řečí, ale i z mozaiky gest či reakcí na mé tu opatrnější, tu otevřenější otázky.


Tentokrát jsem se dostala do Čečenska poprvé rovnou, bez nutného průjezdu okolními republikami a to díky tomu, že tam konečně byla v květnu oficiálně ukončena tak zvaná protiteroristická operace (tzv. zvláštní režim „KTO", trvající od začátku druhé rusko-čečenské války). Tato změna oficiálního statutu je obrovská - zmizela vojenská kontrolní stanoviště, tak zvané blokposty, pro vstup do Grozného již nemusím mít zvláštní povolení, kterého se moje kolegyně z organizace Fond Semjya v souvislosti s mými dvěma posledními návštěvami marně dožadovaly u místních úřadů. Tentokrát letím svobodně z Moskvy přímo do Grozného, kde ani na letišti už téměř nic nepřipomíná válku, žádné pronikavě zpytavé pohledy, žádná paranoia, ledabyle či výhrůžně čučící hlavně vystřídaly všudypřítomné billbordy tu přemýšlivé, tu rozesmáté tváře nového hrdiny lidu - čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova.


Groznyj_mesita.jpgČistotou a civilní pohodou zářící hlavní město Čečenska Groznyj dnes připomíná relativně nedávnou totální zkázu snad ještě méně, než Drážďany. Změna, která se stala s tímto městem za posledních pět let, se rovná zázraku.


Večer sedíme v domku rodiny naší služebně nejstarší přítelkyně a spolupracovnice Rozy, je zapnutá televize a při večeři jde řeč o právě probíhajících bojových operacích ve třech rajonech (Věděno, Šali a Šatoj), kde stále ještě zlobí bojovnicky zafixovaná skupina těch, kteří „žijí v lese". Čečenská televize zdlouhavě a důkladně řeší problém, který nastal téměř bezprostředně po zrušení režimu KTO - mladí chlapci z těchto rajónů masově odcházejí do hor a lesů (a to i mimo hranice Čečenska, tedy i do sousedních severokavkazských republik) a nikdo neví, co je k tomu zrovna TEĎ vede. Z jedné vesnice zmizela dokonce celá třída kluků, čerstvě ukončivších školní docházku. V televizi hovoří jejich nešťastní dědové, kteří úpěnlivě prosí - vraťte se, svým odchodem ohrožujete celé naše rodiny...a to se povídá v TV i mezi lidmi, že se v těchto místech bojuje a dochází ke krutým represáliím na celých rodinách, od kterých mladí mužové „do lesa" odcházejí. Mrazivé novinky.


Prostor k žití


Groznyj_restaurant.jpgJe to divné. Jakoby Čečensko skutečně spělo do své další vývojové fáze. Pocit velikých kontrastů nezmizel, naopak. Celkově nejstrašidelnějším aspektem reality z našeho hlediska je fakt, že zde stojí tvrdě Čečenci proti Čečencům. Leč není to zřejmě jenom střet dvou nově ustavených totalitních projektů: Autokracie Moskvou podporovaného Ramzana Kadyrova a teokracie Kavzavského emirátu z lesa. Přesto, že klíčové mocenské pozice (a to jak v ekonomické, politické i sociální sféře republiky) drží příslušníci kadyrovského klanu, i uvnitř těchto zdánlivě pevně a totalitně organizovaných struktur jsou cítit latentní i otevřené různice. Každé místo, každý rajón, každý „hlavoun" má okolo sebe jakési separátní uskupení. Klany (tejpy), nevyřízené účty, rozbujelá vnitřní animozita, navenek nepřiznaná, leč pod povrchem bobtnající... Udržovaná ovšem skutečně nadlidským úsilím autokratického vůdce Ramzana, který se všemožně a s téměř neuvěřitelnou pílí a energií snaží přesvědčit svůj národ, že pro něj chce jen to nejlepší. A po pravdě řečeno - do určité míry vládne mezi všemi, se kterými jsem měla možnost mluvit, jistý konsenzus o tom, že se mu to prostě daří. Mockrát jsem za poslední dva tři roky slyšela totéž - ať je to jak chce, tento člověk pro nás ze všech našich hlavounů udělal nejvíc. Rámec těsný, ale s prostorem k žití.


Ano, přirovnávají ho ke Stalinovi, protože nelze opomenout prostředky, kterých na své cestě k moci on a jeho lidé použili. Jeho režim má samozřejmě všecky známky totality - zběsilá fluktuace ministrů a lidí na důležitých postech, veřejně proklamovaná pokání bývalých polních velitelů a ministrů Maschadovovy vlády, obrovská korupce, neproniknutelné kruhy kolem vládce, který stále hodiny a hodiny neúnavně mluví k lidu...


pratelska_pomoc_Madlen.jpgObyčejní lidé to vidí asi tak, jak si to pamatují já z dob normalizačních - s rezervou, jako spektákl. Na základě jednoduchého každodenního kréda: nevěř ničemu z toho, co slyšíš a téměř ničemu, co vidíš. Starej se sám o sebe a o své a věř jen tomu, co pro tebe a tvé blízké znamená přežít a žít.


Ale zároveň jedním dechem při posuzování režimu připouštějí, že jinou alternativu východiska a skutečnost této země v daném okamžiku nemá. Nicméně každý ví a každý počítá s tím, že změny v této zemi nejsou u konce. Co bude s hrdinou za dva roky? Velký otazník...


Oproti předchozím návratům z krátkých návštěv severního Kavkazu se ale jedno v mých pocitech změnilo - vědomí velké změny v náladě lidí. Jakoby se zmenšila míra strachu, stresu a nejistoty. V souladu se slovy článku, který jsem po svém příjezdu četla na informačním serveru Prague Watchdog z pera Leonida Ruzova si říkám: „Mohl bych o vlastních pocitech zapochybovat, ale vždyť i ostatní mluví o tomtéž!!"


urus-martan_muzeum2.jpgModel chování a myšlení lidí, kteří zůstali v Čečensku, se změnil - a to směrem velmi určitým a nekompromisním.I já jsem si během posledních dvou let často vzpomněla na své oblíbené období českých dějin - konec 19. století. Kdy hodnoty komunity, občiny, rodiny jsou důležitější než hodnoty bojujících hrdinů. Lidé chtějí žít, je cítit zřetelný posun od letargie a pasivity k vzepjetí energie, kterou lidé vkládají do běžných životních činností - přestaveb a úprav svých domků, pěstování ovoce, zeleniny a květin, každodenního shánění práce, pokusů podnikat, ženit se, vdávat se, rodit děti, touhy se učit nové věci, studovat, dobře se oblékat ... a nespoléhat se na pomoc zvenčí, dokázat si pomoci. Jakoby rezignace na politiku a ideály uvolnila prostor pro chuť do života. Vím o rodinách, ke kterým se vracejí příbuzní z emigrace. Dokonce se objevují i nové obrozenecké pokusy- v Urus Martanu jsem navštívila podomácku zrobené a nesmírně dojemné historické muzeum - jakýsi umělý skanzen, vytvořený dvěma místními chlapíky...


A to všechno dobře osvojenou obezřetností - neb stále a ještě více platí, že jakákoli samostatnost a snaha uplatnit se ve „veřejném" životě se snadno může stát příčinou nepříjemností. Čečenci prostě začali tak trochu „chatařit"... Do jaké fáze toto chataření sublimuje dál?


urus-martan_muzeum.jpgKdyž jsem včera ukazovala čerstvé fotografie z Čečenska a dělila se s přáteli o své zážitky, ptala se mne Jiřina Š: „No dobře, a jaký smysl má teď tvoje práce tam? Čím těm tvým ženským vlastně teď pomáháš?" Odpověď jejich i moje je stejná, jako před pěti let, kdy jsme jim díky podpoře české vlády a soukromých sponzorů pomohli otevřít vlastní spolek: - tím, že jsme s nimi, tím, že se podařilo udržet devět let trvající vztah, vytvořit soubor služeb sirotkům a sociálně slabým rodinám, vzdělávacích služeb zcela unikátních nejen tím, že jsou vytvořené na základě vlastní, autonomní objednávky, ale právě i tím, že jsou v tomto kompletně zkorumpovaném státě skutečně dostupné zdarma těm, kteří je potřebují, tím, že jsme svědky a snad garanty určité životní kontinuity, tím, že spolu sníme a spřádáme plány, jim necháváme otevřenou cestu směrem k nám ale snad i směrem k vlastní budoucnosti. Tak si to ostatně pamatuji z dob našeho „totáče" - každá reflexe zvenčí pomohla pocitu, že člověk totálně nezmagoří...

(Článek vyšel též na blogu Aktuálně.cz, kde je možné zapojit se do diskuse.)