10.06.2009 Do ČR přijede Roza Muzajeva, čečenská

roza065.jpg(Text: Jana Hradilková) - O životě a práci v Čečensku bude v Praze hovořit naše kolegyně, ředitelka centra Semja v Grozném Roza Muzajeva. Na konci června se zúčastní konference o efektivnosti rozvoje, kterou pořádá České fórum pro rozvojovou spolupráci (hotel Pyramida, 23. - 24. června). Tam Roza představí naše společné projekty, způsoby humanitární pomoci a terénní sociální práce v Grozném. Kromě toho se osobně setká s těmi, kdo pravidelně přispívají na jednotlivé projekty v rámci Přátelské pomoci rodinám v Grozném. 


Roza Muzajeva byla zřejmě jednou z prvních žen, které se dostaly po největším bombardování Grozného zpět do města, aby se podívaly, co zbylo z jejich domů. V únoru 2000 se jí podařilo dostat se až domů, v polorozbořeném domě plném odpadků (toto místo u řeky sloužilo skupině ruských vojáků asi jako dočasná základna) ji čekal nápis na stěně „Smerť Čecham!"(pozn.: výraz „čečenec a čech se méně vzdělaným hlavám plete nejen v Rusku, ale i v Evropě - v případě tohoto nápisu jsou ale okolnosti a to, co následovalo do dneška, ovšem podivuhodné....)

S Rozou jsme navázali první kontakt v době předjaří roku 2000, kdy se Petra Procházková rozhodla zůstat v Grozném a místo novinářské práce se věnovat pomoci bezprizorným dětem a zbytkům rodin, které zůstaly po bombardování v troskách města. Tyto dvě ženy se setkaly a Petra nabídla Roze, že když pořídí seznam lidí, kteří potřebují humanitární pomoc, dostane práci. Roza skutečně a často s nasazením vlastního života tento seznam vytvořila, Petra se s ní během tří dnů opět sešla, a od té doby se datuje historie naší spolupráce. Toto byl také začátek práce, kterou Roza v postupně se proměňujících kulisách dělá dodneška a díky níž se jí v Grozném říká mezi skupinami těch, kterým se nikdy nepodařilo před válkou utéci a kteří se stali svědky těžko představitelných hrůz, matka Tereza.

Naposled jsme se viděly před týdnem, kdy jsme v jejím dnes už opraveném domě pobyly pár dní společně s její mužem, dětmi a vnoučaty. V noci došlo i na vyprávění o jednotlivých epizodách jejího života a hlavně práce. Dnes je Roza ředitelkou místní organizace Semja, kterou jsme jí a jejím kolegyním pomáhali založit v roce 2005. Spolek těchto žen drží korouhev všech činností, které jsme společně rozběhly během let 2002 - 2009: Program individuální Přátelské pomoci rodinám, program Komunitního centra Doezal, které pomáhá svým vzdělávacím, svépomocným, konzultačním a charitním programem (nejen ale hlavně) mladým ženám z válkou nejpoškozenějších rodin umět se o postarat o své živobytí, zdraví a své blízké.

Roza dnes stále pokračuje v terénní sociální práci, ale je i vedoucí kurzu Domácí kuchyně, kde vede ke schopnosti vést domácnost mladé dívky, vyrůstající buď bez obou, nebo jednoho rodiče. prostě je připravuje na vdavky, a i když se to našinci může zdát legrační, tato služba je i v dnešním Čečensku velmi ceněná a vyhledávaná. Centrum Doezal vede pro mládež i další kurzy (zdarma - což je v Čečensku dnes naprostý unikát) - kurzy počítačů, angličtiny, zdravovědy a první pomoci, osobní estetiky, kurzy šicí a má v provozu i vlastní šicí dílnu - zakázkové krejčovství. Vypouští mladé ženy, vyučené švadleny, které jsou schopny prodávat své výrobky.

Roza se Zaindim mají tři děti a šest vnoučat. Nejmladší dcera Milana, která je dosud svobodná, by chtěla být psycholožkou. Zaindi pracuje pro náš projekt jako řidič. Mají zahradu, býčka, který před rokem osiřel - kráva matka Majka (kterou jsme rodině zakoupily díky příspěvkům našeho bývalého ministra zahraničí knížete Schwarzenberka a novinářky Petrušky Šustrové) a sestra Češka byly jednoho dne kýmsi ukradeny.

Roza je droboučká žena, která má v posledních letech dost vážné zdravotní problémy, kupící se stresem posledních deseti let. Když na ně přijde řeč, jen se směje. Neznám pracovitější, zodpovědnější a houževnatější osobu, než je Roza. Přitom osobu zcela otevřenou, duševně zcela vyrovnanou, prostou jakékoli potřeby soudit druhé.

Naučila jsem se, že pomoc lze uskutečňovat jen tam, kde najdete někoho, kdo s ní dokáže pracovat. Pomoc Rozy v přijímání a dávání je nedocenitelná - nebýt jí, nikdy by se nám společně nepodařilo v Čečensku tak dlouho prospěšně působit.