21.04.2011 "Na Čečencích mě překvapila jejich schopnost se smát"

Jana_rozhovor.jpg

 

"Vymysleli jsme, co chceme a můžeme dělat, a pak teprve jsme na to sháněli peníze. Což je přesně opačný proces, který je víceméně většinově zavedený: chceme pomáhat, podíváme se. 'na co se dávají peníze', napíšeme na to projekt, zažádáme o grant, dostaneme grant, pomůžeme," říká Jana Hradilková v rozhovoru shrnujícím její práci v Čečensku. Rozhovor vedla Veronika Cenková, studentka ruštiny z Univerzity Palackého v Olomouci.

 



  • Proč jste se začala věnovat humanitární pomoci a co Vás táhlo právě k Čečensku?

Nikdy jsem to ani pro sebe ani pro druhé nenazývala humanitární pomocí, protože tu jsem dělat nemohla ani nechtěla, jakkoli si jí vážím. Hlavním důvodem mého angažmá byl zásah faktem války. Reakce Evropanů na válku mne začala už hodně zajímat během balkánského konfliktu. Ptala jsem se sama sebe - JAK je možné, že Evropa, v době maximální informační propojenosti a s historickou zkušeností holokaustu nemá pojistky proti vzniku a schopnost zastavit taková lidská zvěrstva, jako se děla v Srebrenici nebo v Čečensku. Tato otázka byla mým hlavním motivem. Chtěla jsem se pokusit k sobě přiblížit lidi odtamtud s lidmi odsud. A prozkoumat přitom, co lidi k sobě přibližuje (a co je pramenem kolektivního zdraví) a co je naopak odcizuje a je pramenem kolektivního šílenství. Dalo by se o tom mluvit dlouho.

 

  • Bylo něco, co Vás na Čečensku překvapilo, co jste si představovala jinak?

Ano. Jejich schopnost se smát. Zdravě, nádherně, sebeosvobodivě se smát. Když si člověk pomyslí, co všechno Čečenci prožili, a jak velice byli poníženi, tak by očekával úplně jiný naturel.

 

  • Změnil se Váš pohled na některé věci týkající se humanitární pomoci po osobní zkušenosti sjejím poskytováním, např. právě vČečensku?

Neřekla bych, že změnil, ale spíše prohloubil. (Už jen to, že i když od začátku všude zdůrazňuji, že to, co v Čečensku děláme, NENÍ humanitární pomoc, je mi to houby platné. Lidé jsou zvyklí žít ve velikých, zavedených kategoriích, a co se do nich nevejde, a co v jejich ranku ani nechce být, jakoby prostě neexistovalo. To je jeden z důsledků globální totality. Takže náš program může být a asi také je vnímán v oblasti „zahraniční pomoci" jako takový „houmles") Berkat koncepcí svého programu humanitárku neposkytoval, ale spíše doplňoval. Můj názor na humanitárku: Má své nezastupitelné místo, ale musí se chovat odpovědně co se týče nezasahování do jiných oblastí, například do oblasti lidskoprávní nebo rozvojové. Z hlediska komunikace v regionech, kde humanitárky působí, je to velice důležité, protože často se stává, že pozice zahraničních pomáhajících organizací začne být rozostřená, zneužitelná a zneužívající.

 

  • Jak se vybírají projekty? Mohou vznikat zpodnětů od místních pracovníků, kteří vidí, co je právě potřeba, nebo se řídí nějak jinak?

Ne že mohou, ale naše projekty tak vždy vznikaly - od začátku na základě společné diskuse s místními lidmi, s nimiž jsme soustavně a od začátku mluvili o tom, co je možné a co je zapotřebí. Popis tohoto vývoje je v poslední desetileté zprávě, jakož i v jiných zprávách na našem webu http://www.cecna.cz/ Vymysleli jsem, co chceme a můžeme dělat, a pak teprve jsme na to sháněli peníze. Což je přesně opačný proces, který je víceméně většinově zavedený: chceme pomáhat, podíváme se. „na co se dávají peníze", napíšeme na to projekt, zažádáme o grant, dostaneme grant, pomůžeme.

 

  • Jaký myslíte, že měla vliv turné souboru Maršo na další život zúčastněných dětí?

Myslím, že podstatný, což ale mohu soudit jen z toho, jak je sleduji, když se s nimi setkávám během svých návštěv v Grozném. Styk s námi pro ně znamená trvalý spoj s lidmi „zvenčí" , jakkoli jsem si představovala, že mladí lidé na obou stranách, kteří se zde dvakrát setkali a zažívali silná citová pohnutí, budou komunikovat častěji a soustavněji.

Nikdo z těch dětí se neztratil, každý našel své místo. Jsou v kontaktu, a spojuje je společný zážitek. Nikdo z dnešních prominentních čečenských souborů toto nezažil. (a asi už nezažije, protože doba se hodně za posledních pár let změnila)

 

  • Myslíte, že komunitní programy zapojující místní obyvatele pomáhají návratu jejich života do „starých kolejí", knormálu?

Ne, naopak, komunitní programy jsou pro ně stále novinkou, musejí hodně investovat sami ze sebe a učit se novému druhu sociální emaptie, na který dosud nebyli zvyklí. Naše programy je učí být aktivní, nečekat na pomoc zvenčí, pomáhat druhým, nehledě na klanovou , národní či generační příslušnost. A hledat přitom svou vlastní cestu. Učí je prostě žít trochu jinak, než jim bylo vnuceno okolnostmi, nebo než byli dosud zvyklí.

Do starých kolejí se život v Čečensku ještě dlouho nevrátí. A „normál" je tam každodenní boj.

 

  • Který projekt Berkatu (nebo i jiné organizace) měl podle Vás vČečensku největší úspěch, který Vám byl nejbližší?

Těžko říct - já mám ráda všechny právě pro tu jejich provázanost. Všude, kde vzniká živá zpětná vazba, kde se lidé k nám vracejí a chtějí se stále toho procesu dál účastnit - kurzy, dílny, možná nejživěji a nejkrásněji to vypadá na kurzech vaření a zdraví. Teď je mi moc líto, že nemáme prostředky na pokračování toho, co jsme rozvíjely deset let, takže kurzy probíhají po domácnostech a nejsou vedle sebe - třeba šicí dílna se báječně doplňovala s kuchařskou přítomností dvou rozdílných temperametů a tempa.