21.08.2008 Čečenský večer v klubu Cross

Nové informace o životě v dnešním Čečensku měli příležitost získat zájemci v rámci Čečenského večera v neděli 17. srpna v klubu Cross v pražských Holešovicích. Tématem večera, během něhož se promítly tři dokumentární filmy, byl "Berkat v Čečensku 2001 - 2008: Otvírání a hledání společného".


 

 

 

 

 

 

 

Čečenský večer v Cross klubu 
aneb Jak se tráví Ticho

(apologetika svazáků)

 

Ne vždy dopadne akce tak, abychom z ní měli pocit, že k něčemu byla. Nedělní večer v Crossu ve mně po této stránce uvízl tak trochu jako nestrávený knedlík.

Stává se.

Průběh večera byl trochu somnambulní. Jeho koncepce byla opřena o projekci tří filmů - Milý Muslime (2006), Čečenská ukolébavka (2000) a Odvrácená tvář světa (2000).

Filmový materiál, zobrazující hrůzy války, je v těchto filmech umocněný velmi depresivními výpověďmi svědků - pozorovatelů.

Dle dohody s organizátorkou měla následovat diskuse o tom, jak vidíme současnou situaci v Čečensku dnes.

Žádná debata nakonec neproběhla a vzhledem k tomu, že tíha odpovědnosti za následnou prezentaci a kočírování debaty ležela na mně, nezbývá mi teď než si v první řadě posypat hlavu popelem a pak se zamyslet nad tím, proč se tak událo.

Možná nepřiměřená příprava, možná genius loci, možná příliš velká tíha informací...?

Na každý pád mne večer trochu zaskočil a přinutil k zamyšlení se nad tím, proč mi ten večer připadal tak a jen - smutný.

Příležitostí mluvit o složité leč přesto se vyvíjející situaci v Čečensku není mnoho.Přece jen mne zamrzelo, že tato příležitost zůstala zcela nevyužita. Přiznám se, že jsem diskusi očekávala a potřebovala. A možná ještě víc teď, kdy jsme opět svědky znovu probuzených válečnických vášní na Kavkaze...

S kolegyněmi a přítelkami z Grozného komunikuji v poslední době přes internet nebo telefonicky téměř každý den. Myslím si, že jsem proto tamější realitě i přesto, že tam zrovna nemohu být fyzicky, velmi přiblížena. Náš vztah se lety díky setkávání tam i zde stal skutečně důvěrným. Představuji si, jak by reagovaly, kdybych je pozvala do kina na tyto tři filmy. Myslím, že by prostě odešly hned na začátku. I já jsem se přistihla, že se mi nechce se znovu na ty filmy dívat. I tak jsem se dívala a znovu jsem chápala význam toho, proč byly natočeny a proč jsou čas od času promítány. Přitom jsem se snažila trochu pozorovat i reakce publika a odhadnout, jestli se někdo na něco bude ptát.

Po skončení prvního filmu jsem už tak trochu tušila, co bude následovat. Znáte ten nechutný pocit, kdy mluvíte, a slova ploše pleskají do ticha bez jakékoli ozvěny, propadají se do bezedna a vy je usilovně lepíte k sobě s vědomím, že se v příští chvíli stejně rozsypou neb není tmelu, který by vás a vaše slova udržel alespoň trochu pohromadě. Těžko mluvit bez adresáta. Je to jako kráčet poslepu... V auditoriu byli sice přátelé z Berkatu, s nimiž se navzájem dobře známe, a kteří přinejmenším mají možnost sledovat situaci. Ale byli tu také většinou mladí lidé, kteří zřejmě Cross pravidelně navštěvují. Program byl asi vytvořen pro ně, leč oni tam jako by vůbec nebyli, tam totiž vlastně nebyl nikdo, a možná ani já a ani Berkat tam v tu chvíli nebyl. Z toho malého sálu po skončení prvního filmu (Milý Muslime) zmizela veškerá energie.Přitom šlo o velmi emocionální výpověď Čečenky, která se svou rodinou musela kvůli svým statečným skutkům utéci pryč z Čečenska, výpověď upřímné a aktivní vlastenky, která nebyla jen pasivní obětí válečného teroru. Látka tohoto filmu - a bohužel si to uvědomuji až zpětně - by mohla být odrazovým můstkem k velmi aktuální diskuzi o čečenské emigraci v Evropě...

Film je mocné medium. Dokument, předávající informace z války tuplem, protože jsou v něm konzervovány hluboké emoce tvůrců, kteří při tom byli. Takový film zůstává navždy hozenou rukavicí, mementem, zakonzervovanou výčitkou. Aby žil svým životem, mělo by mít jeho promítání smysl...Mělo toto promítání tady, v Crossu, nějaký smysl?

Připomněla jsem si okamžik, kdy jsem poprvé viděla Odvrácenou tvář světa. Tenkrát už nás bylo pár, kdo jsme v souvislosti se situací v Čečensku něco dělali. Tento film byl natočen jako burcující apel. Po jeho odvysílání v české televizi docházelo k téměř zázračně synergickým reakcím - pamatuji se na horečné aktivity v době zmizení Andreje Babického. Andrej byl nakonec osvobozen, a stalo se tak díky propojení energie takřka transatlantické. Existovaly skupinky lidí, které emoce spojovala, a daly se dělat věci, založené na tak zvané štafetovosti. Natočený dokument následovaly aktivity, které měly konkrétní a bezprostřední dopad. Přes veškerou bídu skutečnosti byla toto alespoň zpráva o naději, která může přijít z druhého břehu. I díky tomuto apelu se nám podařilo získat podporu důležitých lidí pro projekt příjezdu čečenského dětského souboru, a to i přesto, že se nám to zpočátku zdálo jako naprosto šílený a neuskutečnitelný nápad. Tragédie, které jsme se stali svědky v přímém přenosu, probouzela opravdu to, co bylo a zůstává zřídkavé - energii prosté lidské solidarity.

Další promítaný film Čečenská ukolébavka se už posunuje ke smutné meditaci několika novinářů, kteří reflektují svou vlastní bezmoc uchopit příčiny tragedie Čečenska a význam svojí práce ve vztahu k reakcím světa na bezprecedentní tragedii. Scéna, v níž Andrej Babickij mluví o setkání s holčičkou, která vyrostla ve sklepě a jejímž jediným snem je projít se v dosud nepoznaném městě po ulici, nejen koncentruje novinářův smutek nad údělem lidí v Čečensku. Dokumentuje především vědomě omezenou schopnost novináře postihnout víc, než právě onu svědectvím navždy zakonzervovanou tragedii okamžiku. Pro normálního tamějšího člověka, tedy i pro tu holčičku, JE toto skutečně normální situace, která ovšem jako každá jiná v životě má a musí logicky mít své pokračování. Tenkrát jsem se poprvé ptala sama sebe - k čemu je nám vlastně to, že se jako lidé, kteří považují tuto situaci za nenormální, můžeme díky moci stříbrného plátna dojímat nad momentálním údělem té holčičky? Je toto dojetí dobré alespoň k tomu, že se začneme zajímat o její další osud? Nebo že se dokonce pokusíme její osud ovlivnit tím, že si k ní a potažmo lidem odsud vytvoříme osobní vztah? Jak lze zachytit další pokračování života, který je jinak normální u nás, jinak normální tam? Máme k tomu vůbec dostatečně silný důvod? Jak vůbec dát pokračování příběhu té holčičky a jí podobných nějakou šanci?

Co jiného, než odpověď činem vyžadují tyto natočené dokumenty?

A jako tenkrát, když jsem tyto dva filmy viděla poprvé, i dnes jsem mne napadla otázka, nehledě na uplynulý čas stále přítomná: Co dělat? Proč vlastně děláš to, co děláš? V Čečensku...

A protože odpověď na tuto otázku je aktuální dnes stejně jako před osmi lety, neb je pro mne základní podmínkou pro udržení „pracovní" morálky, odpovídám v souvislosti s tímto večerem dodatečně. Důvodem angažmá pro lidi v Grozném bylo a je hledání odpovědí na otázky, které se zdají křičet do prázdna... I novináři v Čečenské ukolébavce mluví o nezodpověditelnosti otázek... ale přesto dále píší, točí, hledají.... Kopytem mým se stalo probouzení skutků, které vedou z fatálních okamžiků ven k východiskům, tedy k pokračování života. A ke kýženým změnám normality, respektive snad k překlenutí propastného rozdílu mezi normalitou jejich a normalitou naší.

A protože odpověď není přece jen dílem zachyceného okamžiku, odpověď hledáme a nacházíme teprve skrze vztahy, protože jedině ve vztazích je obsažen příběh člověka ve své celistvosti. Význam vztahů nakonec pochopila i novinářka Petra Procházková, která se o jejich neopominutelnosti zmínila v závěru Čečenské ukolébavky a se kterou jsme se díky sdílené potřebě neutéci od příběhů konkrétních lidí setkaly. (byť zprvu jen elektronicky, posléze pak aktivitami vedoucími k založení o.s. Berkat)

Přirozenou vlastností člověka je bránit se všemu, co útočí. Práh citlivosti na útok je v různých prostředích samozřejmě odlišný. Tak jako normální člověk v Grozném utíká před dopadající bombou do sklepa, tak normální našinec prostě utíká před momentálně neúnosnými informacemi.To je zhruba to, co mi došlo v neděli v noci 17.8. 2008. Znovu jsem pochopila pocit studu a nepatřičnosti a hlavně nechuti o tom všem vůbec něco mluvit, protože momentální pocit či zkušenost jsou sdělitelné jen pod podmínkou, že toto sdělení má nějaký okamžitý smysl či důvod.

Tyto tři filmy mohou mít pro našince zřejmě i ve světle toho, co se dnes děje v Gruzii, neúnosně agresivní efekt. Jsou výčitkou, bezmocí, razítkem opakovatelnosti situací. Odpovědí lidí, kteří vytvořili společenství Berkatu, měl být pokus civilizovaného člověka nerezignovat před nezvratitelností tragedie a navázaným vztahem otevřít cestu k pokračování (normálního!) života a zachování lidské důstojnosti. Sdělit a popsat tento náš pokus bylo i mým úkolem při (ne)besedě v Crossu. To, co mne zřejmě dostalo, bylo poznání, že už jsem se tak trochu ocitla na stejné lodi se těmi Čečenci, s nimiž jsem se během posledních let setkávala a hovořila o jejich zemi a životě v ní i mimo ni. Musela jsem pochopit, že oni prostě o sobě mluvit nechtějí. (Často rozhovor skončil prostým konstatováním - víte, my už asi nejsme normální...ale přesto vám děkujeme za to, co děláte)

Čekala jsem tu otázku, která nebyla vyslovena ani mlčky, ale která nás všechny měla přemostit k tomu, co a proč se tam děje teď. Auditorium tohoto večera bylo donuceno podívat se na tři apokalyptické filmy. Já si tu otázku nakonec mohla a možná měla položit sama - ale... proč vlastně? Abych konstatovala své bláznovství? Jaký smysl má naše počínání - tváří v tvář míře zla, které dostalo a stále má, stvrzováno bezradností světa - razítko oprávněnosti? Jak je možné dnes tomuto zlu říci ne, pokud se nám (zaplaťpánbu) nedostane příležitosti se s ním potkat na vlastní kůži, ale stáváme se jeho „pouhými" svědky?

Má odpověď by mohla a snad i měla být o všem, co za ta léta mezi námi proběhlo. O tom, že svoboda je ve spoluúčasti, a spolu-účast v plynoucím čase může poskytnout každý člověk, byť s jinou životní zkušeností. O tom, jak a v čem je možné posílit válkou vymlácenou energii člověka, který prošel peklem, jež se stalo normální životní praxí. O tom, jak právě v účastném vztahu lze sledovat a zaznamenávat proces rekultivace duše smrtelně ponížených lidí. O spoluúčasti v konání prostých skutků pomoci druhému a možnost propojenosti s těmi, kteří to sice nezažili a vyrostli v úplně jiné realitě, ale přesto byli „pohnuti", pročež jim stojí za to vztah udržovat. Jak jinak díky jim přemýšlejí například Alichan a Vachid, dva čečenští mládenci, kteří v Česku strávili nezanedbatelný úsek svého mladého života. A proč vůbec doufáme, že jim a jejich zemi to něčemu bude. Proč stojí za to našim přítelkyním v Grozném pokračovat naplno a bez jediné kopějky několik měsíců v tom, co je dílem našeho napohled možná nepřiměřeně idealistického záměru? Ale nějak nebylo snadné ten večer o tom všem mluvit. Propast ticha nebylo lze v ten moment překročit- má slova zněla mně samotné příliš jalově a prázdně. Ve světle odpromítaných dokumentů a toho, co se stále děje dál jsem si najednou připadla s odpuštěním jako svazačka, která plní úkoly zarámované sloganem „Buduj vlast, posílíš mír"......Já vím, že to byl jen moment nedělního večera. Ale i moment může být šťouchancem, který vám otevře ne vždy stravitelnou perspektivu...

A tak po večeru v Crossu přežvykuji a trávím (čert ví, jestli vůbec užitečně) podobný pocit z marnosti svého počínání, s jakým se setkali protagonisté Čečenské ukolébavky.

Mezitím ovšem dostávám DHL zásilku z Grozného - dokumenty a kvitance občanského sdružení Semja, které mají dokázat českému Ministerstvu vnitra, že peníze, určené na udržování oné výše zmíněné budovatelské činnosti, byly poctivě užity v souladu s vytyčenými cíly projektu. Marnost nemarnost - „svazácké" práce je zde pořád dost...

Posiluje mne „jen" pocit, že v Čečensku existují podobně zarputilé svazačky a svazáci, s nimiž mne svázal společně rozpoznaný instinkt vzdoru vůči nebezpečné paralýze, způsobené smutkem. Smutkem z izolace v nemocně fungujícím, strachem a nejistotou ovládaném veškerenstvu.

Smutek a samota jsou totiž pouští, kde nic neroste.

A nám se letos v Grozném urodilo spoustu voňavých a šťavnatých rajčat, paprik a okurek.

Jak se mi po nich stýská!

 

Křišťanka

20. 8. 2008