17.11.2008 „Čečechy“ blízko, Čečensko daleko

aneb dojmy z cesty na Kavkaz, která se uskutečnila ve dnech 11. - 19. října 2008 

(1. část )

Jana Hradilková

 


 

Tok mého textu o cestě na Kavkaz brzdí moje nerozhodnost při volbě polohy a formy vyprávění, psát se mi vlastně vůbec nechce, nebo jsem si příliš zvykla textem mudrovat - dojmy a informace jsou s odstupem času paradoxně čím dál tím osobnější a dát jim kabát by znamenalo je mít přinejmenším pochytané... Je mi pak příliš líto toho, kdo to má číst. LEČ! Vzhůru do toho a rychle od toho:

Základní úkol cesty se povedlo bohudíky splnit v rámcích možností bezezbytku. To by se vešlo do jednoho odstavce. Ale samozřejmě - jenom proto tam nejezdím. I tentokrát přece - a snad ještě víc než kdy jindy - jsem tam jela především proto, že se máme moc rády, tedy já a mé (jistě, naše!) Grozněnky, a prostě se potřebujeme VIDĚT. A taky proto, že přemýšlení o lidech země, do které se pravidelně vracím, znamená neustálý průzkum a hodnocení vztahu dvou normalit - té, v níž jsem doma (a kterou možná znám méně než tu jinou...) a té, v níž jsem pracovně a citově angažovaným hostem.

Pokud vám tedy následující text přijde nudný, cintavý a nevzrušující, protože není a nemůže být reportáží, která obyčejně vzniká bezprostředně po zážitcích, omlouvám se - já toho bohužel nejsem schopna, protože „zážitky" mne nenechávají na pokoji ani když jsem v relativně běžných podmínkách. Můj text je tedy spíš zdlouhavě mudrující rekapitulací, což poctivě předesílám hned na začátku (doporučuji možnost čtení na přeskáčku...).

Groznyj se zdá být nejdál především v okamžiku, kdy začínám balit kufr. Přemýšlím o faktické vzdálenosti a všech technických bariérách, které mezi mnou a Grozněnkami jsou. Brzy to bude už deset let, co se známe! Vlastně je úspěch, že se během posledních čtyř let vidíme alespoň jednou nebo dvakrát ročně... Během tohoto roku jsme si navíc zvykly být alespoň s Rozou a Fatimou v téměř každodenním bezdrátovém kontaktu, ony na Voroževa v Grozném, já ve Zbuzanech - díky těm pár intenzivním pobytům jejich zde i našich tam se nám vše vrylo do paměti tak, že maily či telefonáty navodí pocit spolupřítomnosti téměř dokonale.

Ještě před rokem jsem si logistiku svých pravidelných výprav TAM malovala daleko příznivěji. Dosud jsme jezdili způsobem takzvaně polodivokým - prostřednictvím turistického nebo služebního víza do Ruska, zařizovaného cestovní kanceláří s tím, že naše partnerská organizace Semja v Grozném vyřizovala u místního ministerstva vnitra oficiální povolení ke vstupu na teritorium Čečenska. Toto se ovšem už nepodařilo v zimě 2007 (musely jsme se s kolegyněmi tehdy sejít v Moskvě), nepodařilo se to letos v dubnu (místo mne ale do Grozného vyrazila naše mladá dobrovolnice, Ruska Julie, což se nakonec neobešlo bez takřka transkontinentální produkce adrenalinu....), ani v dalším plánovaném termínu začátkem srpna, kdy jsme s Janou Ilovičnou už už měly dostat vízum na základě oficiálního pozvání přímo z Čečenska, kde podle slov našich kolegyň už rok je naše úsilí místním orgánům chronicky známé. Takže já jsem tak přišla sice o mimikry „malého hovna u cesty" ... ale průlom v podobě kýžené zcela oficiální cesty se opět nekonal, pročež mi nezbylo než se opět pokorně obrátit na cestovní kancelář Asiana, která za nikoli nízký poplatek vyřizuje turistická víza. Ne že by se mi do toho dvakrát chtělo, ale jako vždy možnost jiná nebyla.

Přiměřeně délce příprav na cestu trvá i doba vstřebávání prožitků. Vysvětluji si to tím, že během těch pár dní, kdy tam jsem, se prostě chemie mého mozku velice rychle změní. Jako se na tu změnu připravuji dlouho dopředu tak potom i dlouho trvá, než se s rovnám do normálu.

A tato cesta byla skoro vymodlená. Přitom dlouho nebylo jasné, jak ji zaplatím a jak to všechno, co chci a potřebuji zařídit, vlastně zorganizuji. Ale pracovně byla tak nutná, že to muselo tentokrát klapnout. Nevěděla jsem sice, jestli se do Grozného vůbec dostanu, ale to nebylo tak podstatné, jako se prostě sejít s týmem na pár dní kdekoli, kde to bude technicky možné. Což se muselo povést, povedlo se, a bylo to dobré. Probraly jsme vše, co jsme potřebovaly - podrobnosti a nedostatky ve vedení účetnictví, Přátelskou pomoc, nové projekty, provozní problémy spojené s katastrofálně zpožděnými přísuny peněz, drby, novinky z kurzů, dílen, včetně společenských událostí jako jsou nové sňatky vzešlé z komunity okolo kurzů vaření a zdravovědy... Já jsem se ale tentokrát chtěla dozvědět ještě mnohem víc než při minulých hektických návštěvách. Vždyť samotné Čečensko, ale především celý Kavkaz a celé Rusko, se v poslední roce rychle chvěje - k čemu, proč? Co to znamená, co přijde? Se všemi informacemi o tom, co se v Rusku za poslední rok všechno seběhlo, jsem připravena stát se na těchto osm dní maximálně otevřeným přijímačem, houbou i konzervou na informace přímo z místa. Na vstřebávání budu mít pak tolik času, kolik si sama určím, než zas vyrazím, nebo nevyrazím příště...

Chystání hraje nejen v mém životě, ale zvláště v případech výletů na Kavkaz, důležitou roli. Chystání není jen pracovní, ale i osobní - jinak to nejde. Nejdůležitější je vždy uklidnit nejbližší, aby stejně jako já věděli, že nejedu riskovat zdraví a život, ale že tam prostě jedu pracovat a že vše je nastaveno tak, že se mi prostě nic nestane. Tentokrát nejtěžším oříškem v tomto byla má sedmiletá dcera, která na mne překvapivě a zcela nečekaně vychrlila otevřeně své nejzákladnější a nejhorší obavy (nechtějte vědět, co mi to dítě valilo do hlavy - kde to všechno jen slyšela, říkala jsem si). Mé vysvětlování a uklidňování tentokrát vyžadovalo velké soustředění a já jsem si uvědomila, že tohle je asi ta nejlepší škola předodjezdového usebrání...

Nicméně strach, fakta, představivost ... předtím, přitom a potom - to je téma na samostatnou písemnost. Strach tu samozřejmě JE, já ho znám důvěrně, a nezbylo mi za ta léta, než se s ním naučit dobře vycházet... Ba co dím, citujíce sama sebe (viz Čálkův film Berkat a Maršo) - já se strachem učím! Strach je ta nejužitečnější věc na světě, ale musí mít svůj přesný čas a místo.

Poslední rok byl pro nás i pro Čečenky úporný. Dá se dokonce říct, že byl bojem o holou existenci naší grozněnské komunity. Přesto nebo právě proto jsme byly v kontaktu téměř nepřetržitě, takže jsem částí své bytosti v Grozném průběžně takřka stále. Ostatně přípravy na cestu pro mne jsou vždy už součástí cesty samotné....

Vždy dlouho třídím věci, které je tam „ k nám" třeba odvézt. Některé se mi dokonce podaří během čekací doby vyvézt po náhodných laskavých kurýrech. Což se tentokrát podařilo v případě vysněného notebooku a přehrávače, které věnovala Jana Ilovičná a které odvezl můj laskavý přítel Antonín předem do Vladikavkazu. (Antonín mi i velmi pomohl péčí a radou v místě samotném).

Na cestu si od syna zapůjčím luxusní „olympijský"kufr velkého objemu. Veškeré dary, čokolády, barbíny, autíčka, čokolády, suvenýry, absolutní nesmysly, kafíčka, léky, zkrátka všechno to, co má pokaždé velký význam především jako dar přivezený z dálky, vše se do něj krásně vešlo a já jsem ho až do okamžiku položení na váhu u registrace na letišti přemlouvala, aby neměl víc než 23 kg. Měl 35. A to jsem všechny knihy shromážděné pro knihovničku Českého minicentra v Grozném vzala do příruční tašky! Přece se nesnížím k tomu, abych ten krásný kufr na letišti rozbalovala a rozhodovala se, co nechám doma! Něco ale musím udělat, dva a půl tisíce za nadváhu sice sluší kufru, ale přece jenom... Zkouším ve frontě na registraci do Moskvy ukecat „člověky" bez zavazadel - marná sláva, po třetím odmítnutí vadnu jako zmrzlá květina. Až mladík u registrační přepážky se živě zajímá, cože to tedy vezu - dárky? pro koho? Neubráním se pokušení využít situaci k průzkumu posunů v solidární citlivosti letištního personálu (před třemi lety se nám podařilo ukecat na letišti několik desítek kil nadváhy zavazadlům Aluminiové královny Elzy...) On tak nějak vytuší a padne slovo humanitární pomoc (...šlaka, mám to snad napsané na nose? na kufru? ...) Čečenci? Vy máte ráda Čečence !!!?? Jestli jsem kdy poznal nějaký parchanty, paní, tak jsou to oni... Nakonec mi prominul 5 kg a platila jsem tudíž pouze 1800 Kč... Za studentské pečetě provoněné českým pivem, pro ty příslušníky národa, který má ve světě tak špatnou pověst... Zajímavé je ovšem srovnání se stejnou situací u registrační přepážky v Moskvě, při odbavení na odlet do Minerálních vod. Díky znovu probuzené neochotě býti velkorysou v otázce poplatku za nadváhu mého nedotknutelného kufru jsem zmobilizovala energii a obrátila se na poslední chvíli s podobnou prosbou, jako v Ruzyni, na mladou dívku, stojící za mnou. Slečna měla jen něžný lesklý kuférek, a na mou prosbu zprvu nechápavě a nevěřícně zazírala. Zjevně ji o něco takového ještě nikdo nepožádal. Po chvilce mlčení, těsně před předložením dokladů, odtušila k mému úžasu na půl úst - davajtě, poprobujem... Když se dohlížející příslušník u přepážky podezřívavě zeptal při pohledu na naše pasy, jestli SKUTEČNĚ my dvě letíme spolu, klidně ho uzemnila a já jsem na chvilku uvěřila, že je ochotna se do mne i zavěsit. Bystře jsem zareagovala slovy, kdy hodlá i on navštívit matičku Prahu... Vítězství bylo naše - můj 35kilový napucánek putoval zdarma do útrob antikvárního tupoleva. A mě by v Praze vůbec nepřekvapilo, kdyby mi jednoho krásného dne zavolala a vybrala si moje pozvání na večeři... Zaplať pánbůh za takové momenty, které tvoří vlídnější bránu do jiného prostoru...

Program a itinerář se pokaždé odvíjí od cílů, které si pro cestu stanovím. V tomto případě je to ale vždy úkol pro nadměrně chytrou horákyni - domlouvat si cokoli předem je takřka nemožné, a člověk si na to musí pokaždé znovu zvyknout. Když jsem začínala na Kavkaz jezdit, vždy, když jsem odtamtud odjížděla, jsem si říkala - příště to musí být už určitě lepší, méně blokpostů, méně stresu, paranoje, více zaběhnuté praxe. Malovala jsem si dokonce založení programu studentské cestovky do Čečenska, přesvědčena o funkčnosti strategie „chceš-li, aby se nemožné stalo normálním, normálně to udělej". Jeden z důvodů, proč jsme tak potřebovali oficiální pozvání do Čečenska, je totiž fakt, že v Grozném dlouhodobě spolupracujeme s místní a oficiálně registrovanou organizací, se kterou už dva roky plánujeme uspořádat festival České dny. Takovou akci nelze dělat neoficálně. Vždyť vloni jsem se kvůli tomu dokonce stala první oficiálně přijatou zahraniční návštěvou na čečenském Ministerstvu kultury, obdržíce diplom za rozvíjení bilaterálních kulturních vztahů! Zkušenost přímo absurdně normalizační!

Kotrmelec sem, kotrmelec tam - tolik jsem se už o různých tvářích Kavkazu a Ruska napřemýšlela. Copak nestačí soustředit se právě na tu vlídnou, přímou... poddat se jí a jako poctivá blbá i zkušená turistka uvázat šátek, vzít dlouhou sukni a špičaté boty, ráno sednout na nádraží na autobus a prostě tam odjet? Copak Čečensko není Rusko?

Jenže existují pravidla, a ta nejpevnější si naštěstí člověk zadává sám. Základním pravidlem zde je pokud možno vždy se vyhnout situacím, které znamenají zbytečně velké riziko. Dostat se do Grozného z Vladikavkazu znamená cestovat přes Ingušsko. Situace tam se bohužel zhoršuje rok od roku,měsíc po měsíci. Bylo jasné, že tentokrát skutečně nezbude než v sestavování programu setkání počítat s tím, že se tam nedostanu. Itinerář i program byl tak v neděli 12. října stále slepou mapou, jejímiž pevnými body bylo pouze odhodlání setkat se s těmi, kteří na mne již dlouho čekají.

Vladikavkaz (hlavní město Severní Osetie) je město s vrstevnatou a starou duší. Jako jedno z mála měst na Severním Kavkaze si udrželo dosud atmosféru města relativně bezpečného a svobodného. Což je docela s podivem, protože animozita mezi (severo-)Osety a Vajnachy (Inguši a Čečenci) je nejen výrazná, ale v posledních letech se vyostřuje, nejen kvůli tragedii v Beslanu před čtyřmi lety, ale i dlouholetým problémům v Prigorodném rajonu (oblastí mezi Čermenem - hraniční obcí mezi Ingušskem a Severní Osetií - a Vladikavkazem).

Už během předchozích cest budilo město mou zvědavost a sympatii, těšila jsem se tedy z toho, že ho tentokrát poznám víc. Podmínky jsem k tomu měla díky přátelství s Antonínem objektivně nejlepší, co jsem kdy měla. Antonín se do Vladikavkazu nedávno přistěhoval s rodinou a díky jeho známosti s paní Veronikou - dámou, představující zde polskou kulturní menšinu - jsem získala na týden byt přímo v centru, pár desítek metrů od místní tržnice. Byteček byl poměrně luxusní, s vanou, kuchyňkou, televizí, balkonem, před kterým byla řada vzrostlých stromů. Pravda, byl trochu tmavý, studený a smutný, leč kdykoli se dalo vyběhnout na balkon nebo na ulici a nasávat tep barevné a rušné ulice Vatutina, nebo si zajít dolů do malé gruzínské kavárničky. Ve srovnání s předchozími anonymními pobyty v hotelech jsem se tu cítila báječně. A když jsem nedlouho po svém návrtau dostala od Antonína esemesku „Dneska do toho zase práskli!Vyhodili do vzduchu maršrutku, přímo na Vatutina." měla jsem poprvé skutečně pocit, že země pode mnou se dala do pohybu... (v tisku jsem se pak dočetla, že přímo na autobusové zastávce plné lidí, před místní tržnicí se odpálila tzv. smertnička neboli sebevražedná atentátnice. O život přišlo 12 lidí, dalších 30 je v nemocnici).

---

Letenku jsem měla koupenou do Minerálních vod, protože do Vladikavkazu zrovna nic nelítalo. V Minerálních vodách jsem měla domluvenou schůzku se známým „taxikářem", který slíbil odvoz do Vladikavkazu. A konečně následovala ona zkušenost, se kterou jsem musela počítat už kdykoli předtím - problém s mým turistickým vízem. Právě v Minerálních vodách dělají místní příslušníci vybraným případům problémy, jak jsem ostatně dodatečně slyšela od svých cestujících známých...Moje turistické vízum s uvedenou (nejspíše fiktivní) turistickou kanceláří upoutalo policisty s tím, že mi nezbývá než obratem letět zpět do Moskvy, kde se o mne tato (patrně neexistující) agentura musí nejdřív postarat... A já jsem poprvé (samozřejmě prostřednictvím mého známého, který mi vůbec nedovolil vylézt z auta...) za své kavkazské anabáze byla nucena zaplatit úplatek, aby nás pustili dál.

Hned po příjezdu do Vladikavkazu jsem si nejdřív dala s Antonínem pořádný šašlik v šašlikárně, kde si mne z loňska pamatovali (ano, tak expresivně vyjadřovaný lust k darům přírody, jako mám já, je zde zjevně exotikou) a pak jsem si jako vždycky pořídila místní simkartu a začala obvolávat známé a přátele, které jsem doufala spatřit. Určitě musíš přijet do Grozného, nadšeně mi vykládal Vachit z Marša, jehož radost z toho, že může po delší době promluvit česky mne vždycky pohladí. A hned mi vykládal o nějakém Francouzovi, kterého nedávno provezl s kamarádem kamsi do hor, hrozně se u toho smál, jak byli blbí...a lákal mne na prohlídku mešity, a byl tak neodolatelný, že jsem se alespoň v duchu téměř nechala přemluvit... Samozřejmě, že jsem chtěla vidět To Město, které doznalo v posledních třech letech takřka pohádkové metamorfózy - diamant povstalý z popela ruin - kdo by to nechtěl vidět? Neméně, ba i více se mi chtělo ve Městě mluvit se starými i novými známými, slyšet přímo od nich, co je nového, jak se nový život města odráží v jejich denní praxi, jak si lidé vytvářejí novou existenční perspektivu, samozřejmě jsem toužila vidět a prožít naživo komunitu lidí, kteří se sdružili okolo našich projektů...

No, z výletu do Grozného nic samozřejmě nebylo a okolnosti byly tak vyhrocené, že ani někteří moji přátelé, se kterými jsem plánovala se setkat, se za mnou nedostali.

Zemětřesení, Putin v Mešitě A. Kadyrova, zahraniční delegace, „horkohusto" v Ingušsku... říkala jsem si, jestli jsou ty výjimečné okolnosti opravdu výjimečné, nebo je to tam normální, jen já vztahovačná si myslím, že je to tak jen, když se tam konečně dostanu.

Den předtím, než jsem odjela, bylo totiž na západě Čech zemětřesení. Snad mne tedy ani nepřekvapilo, když jsem se doslechla, že země se třese také v Čečensku. Třesou se nám Čečechy, smály jsme se s Grozněnkami po telefonu. Fatima mi ale pak už jen barvitě líčila, že celá Čečna je vzhůru nohama a na ulici. Nejdřív jsem moc nechápala, proč a co se vlastně děje, nějak jsem si to spojovala spíš s volbami, které tam zrovna v ty dny probíhaly. Pak jsme se dozvěděla, že je to kvůli zemětřesení, které tam bylo o celé čtyři stupně silnější než u nás. Naše Centrum Semja se tedy na týden proměnilo v noclehárnu pro ty, kteří bydlí v panelácích. V Grozném to nebylo tak silné jako ve vesnicích severozápadně od města, nicméně popraskané zdi a panika byly. (Aktuální vsuvku zde si nemohu odpustit - součástí těch dobrých překvapení čečenské skutečnosti je i událost, o které mi dnes psala Roza - naše kultovní rodina Šovlachových, která má dlouhodobé problémy s ruskou bytnou domku, v němž našla azyl, dostala díky popraskaným zdem příslib nového bytu! A stalo se tak i díky zprostředkování Semji... Jestli se toto povede, bude to pro nás, pro rodinu i pro dva transatlantické sponzory Šovlachových - Evu a Jirku - ohromná zpráva!)

Nakonec jsme se po mnoha měsících čekání přece jen setkaly! S přítelkyněmi v díle - Rozou, Fatimou, Chavou a opět novou účetní Madinou jsme strávily několik dní v pronajatém domku na sveroosetsko-ingušské hranici v obci Čermen. Domek pro naše pracovní kolokvium nám poskytl můj dlouholetý známý Alichan, Inguš, otec početné rodiny, zemědělec a chovatel domácího dobytka, jehož rodinu přesně před rokem zasáhla velmi tragická událost, bohužel příznačná pro výbušné ingušsko-osetinské poměry.

Byla jsem ráda, protože problém, kde se vlastně sejdeme, se mi dlouho nedařilo vyřešit. Alichana znám léta, je to přítel, na kterého se mohu spolehnout a který se za nás posledně na blokpostu v Nazrani bil jako lev. Má radost byla zkalena pochmurnou atmosférou nového domu - takřka paláce, který na pozemku před okem dokončil nejstarší syn v rodině - týden poté byl se svými třemi mladšími kamarády zastřelen na ulici takřka před domem. Od té doby do domku s vysokými pečlivě a zdobně vyštukovanými stropy, obrovským dubovým stolem, honosným lustrem a dřevěnými parketami prakticky nikdo z rodiny nechodí... A myslím, že žádná z nás, které jsme byly možná prvními nocležníky v domě, se tam tu první noc moc nevyspala...

Moje Grozněnky ale byly tak veselé! Přestože první, co mne zarazilo, byl jejich unavený, nezdravý a zestárlý vzhled, dostály zcela důsledně své neutuchající potřebě se smát při sebemenší příležitosti. Když jsem vybalila kufr s barbínami a jejich šatníkem, vrhly se na něj přesně jako já pár hodin před odletem...

Ale úplně největší radost jim způsobil soubor dopisů přátel z Čech, který se mi na poslední chvíli podařilo sehnat dohromady - nápad udělat z nich čestnou nástěnku v domku na Voroževa přišel okamžitě a samozřejmě, stejně jako radost nad všemi novorozeňaty Berkatu....

Nepřijely autem, jak tomu bylo dosud vždy, nechaly se Alichanem přivézt z Nazraně, kam se dostaly jen s velkými obtížemi. Bylo to opravdu poprvé, co nepřijely vlastními auty. Když mi vysvětlovaly, proč, pochopila jsem pomalu, že je skutečně situace dost výjimečná. Situace na silnicích připomíná prý situaci před druhou válkou v Čečensku: Cesta přes Ingušsko je teď znatelně složitější, než byla kdy předtím. Po celé trase obrněné vozy, opět oddíly vojáků hledající miny, časté kontroly - jedna cesta z Grozného na Čermen trvá i šest hodin, a je to tuším necelých 100 km. V Ingušsku je taková situace i přesto, že není oficiálně klasifikováno jako uzavřená zóna vojenských operací (což stále platí pro Čečensko - sic!) Vysvětleno to může být i tím, že v Grozném se chystala oslava narozenin prezidenta Kadyrova a v souvislosti s tím otevření grozněnské mešity, události zjevně nejen čečenského, ale i federálního a světového významu. (Její stavba trvala přes tři roky, ale jak jsem se nedávno dověděla, byla dohodnuta již někdy v roce 1995 jako společný turecko-čečenský projekt!) Očekávala se hotová invaze „šišek" (ruský lidový výraz pro VIP osobnosti) všehomíra. V centru byla přejmenována hlavní třída „prospekt Pobědy" na „prospekt Putina" - a to tedy i přesto, že v Rusku platí zákon, že se ulice nesmějí pojmenovávat po žijících osobnostech. A do toho všeho třesoucí se matička Země a zbláznění televizní hlasatelé, kteří bůhvíproč každou chvíli vyháněli lidi z domů ven na ulici...

A jako minulý rok v Moskvě se uzavíráme tedy raději do svého intenzivního holčičího debatního kruhu a všechny máme pocit, že to není rok, kdy jsme spolu takhle trávily čas... Roza s Chavou občas odběhnou uvařit nebo ohřát jídlo, které s sebou přivezly z Grozného. Paní domu taky sem tam přijde a něco donese, počasí je nádherné, baboletní, na počest našeho příjezdu se ve stádu narodí novopečený beránek... Probíráme připomínky pana Šťástky a paní Chalupové z ministerstva vnitra, smějeme se tomu, i když těžko říct, co je na tom vlastně k smíchu... možná ta „čečeská" absurdita, kdy v Grozném skutečně NIKDO nevěří, že centrum je už několik měsíců bez peněz, kdy ženy skutečně musejí dělat psí kusy, aby je daňový úřad nezavřel. Vyprávějí o svých kuplířských úspěších z Roziných kulinářských kroužků, protože přesně vědí, že tohle mne fakt bude bavit. Ano, díky kurzům vaření došlo už v kruzích učenek ke dvěma uspokojivým sňatkům! Povídáme si o stařenkách, o ztracených krávách, o rodinách, probíráme do podrobností plán na otevření experimetální dvouleté rodinné školy (projekt Praktický rodinný institut Eva) , ženy přicházejí s dalšími nápady i praktickými návrhy rozvrhu jednotlivých kurzů, talentové komise, návrhem pedagogického sboru... A JÁ SI TADY zase CHVÍLEMI PŘIPADÁM JAKO VE SNU... nikdy by mne nenapadlo, že budu někde zakládat novou školu, a ještě k tomu dívčí, a ještě k tomu v Čečensku! Dodatečně mi ženy napsaly, že děvčata z Marša jsou nadšeny a že se už teď hlásí...

Fatimě jako vždy často někdo volá - i když je fakt, že většinou je to Beka (její invalidní synek) - občas na nás spiklenecky a vesele mrká a my se dozvídáme, že další zboží do „bezplatného magazínu" (BM) je zase na cestě - ozval se další „dodavatel". BM je totiž záchranný kruh, který hodila v podobě nápadu Roza zoufalému kolektivu bez peněz někdy v létě. Když Fond tak Fond, řekly si. A poslali Beku rozvěsit všude po okolí Centra plakáty s informací o sběrně veškerého nepotřebného šatstva, bot či věcí a o otvíracích hodinách pro potřebné, kteří si věci pak v případě potřeby recyklují nebo prostě odnášejí pro sebe a své sousedy. Překladiště věcí - Bazar - v podstatě tatáž myšlenka, kterou jsem startovala před mnoha lety v obecní klubovně společně s ostatními mladými matkami z vesnice. Ovšem pouze nárazově - zde mají lidí možnost kdykoli zavolat, věci donést, a kdykoli přijít a vybrat si, co potřebují... Berou vše a rozdají také vše. A protože Čečenci jsou národ mimo jiné velmi materiální, skrze tuto zábavu Semjou projde opravdu velmi široké spektrum lidí všech generačních a hlavně sociálních vrstev.

Sluníčko svítí, a dává zapomenout na smutek. Dokončila jsem pracovní rozhovory, snědly jsme halušky s kuřetem a česnekem ve vývaru (můj oblíbený „žiš galnyš"), a jen tak sedíme a krafeme - to je nejhezčí. Dostává se konečně i na vyprávění o „tejpech" (klanech, rodech) našich žen..., holky otvírají pytlíky se slunečnicovými semínky, což je pro ně stejný požitek jako pro mne cigárko. Vyprávění o předcích a krajině je téma, které si vždycky a zvláště snad v poslední době užívám a vyhledávám ho. Snad si vypěstovávám závislost na pohádkách? Na každý pád mne to vždycky velmi uklidní. Vyprávění o tejpech miluji totiž proto, že je to vlastně zpřítomnění všech mýtů, ale dobře známých bodů z historie - vždyť my Češi vycházíme taky z kmenového systému (jsem potomek Přemyslovců, jednoho z mnoha kmenů, které spolu v mojí vlasti koexistovaly dokud se na základě zběsile praktikované krevní msty nevyvraždily, a vlastně fungovaly na základě velmi podobných pravidel, která se mezi Čečenci udržela dodnes - není to snad pozoruhodné? My jsme takové evropské indiánky, říkáme si, prskajíc okolo sebe šlupky ze semínek a vyfukujíc proužky kouře cigaret značky Dunnhill (jsou tu k dostání za dvacku)..

---

Jako dřív jsem si i od této cesty slibovala vidět se a promluvit s dalšími lidmi, kteří s prací kolem Semji tak úzce nesouvisí, ale od kterých mám možnost se dozvědět víc a jinak z jiných kruhů a o jiných problémech. Takhle jsem se domlouvala s Vachou, Ljubou Arčakovou z organizace ARD-Denal, se stavařem Alim, s psycholožkou Chedou, s novinářkou, spisovatelkou a kulturní obrozenkyní Tamarou. Domlouvali jsme se i s Alim, Vachidem, Madinou, Chedou a Chavou - dětmi z Marša. Nakonec za mnou do Severoosetské metropole dorazily jenom Madina a Cheda Islamovy s maminkou. S Chedou a Tamarou jsem se setkala v Nalčiku, metropoli Kabardino-Balkarie, kam jsem odjela den před odletem do Moskvy....

O tom se, dá-li Bůh, dočtete v dalším díle...