4.07.2008 Indiáni Ruska

said.jpg"Naprostý respekt k individualitě a zároveň potřeba soudržnosti vtiskly do genů Čečenců reflexy, po staletí předávané. Úctu ke starším a zvláštní smysl pro osobní čest si tento národ zachoval dodnes a myslím, že je pro ně důležitější než islám samotný," říká v rozhovoru pro časopis Lidé a země Jana Hradilková. 


 rozhovor Pavlíny Brzákové s Janou Hradilkovou pro časopis Lidé a Země

(nezkrácená verze)

 

Kdy jste Čečensko navštívila poprvé a jaký byl cíl vaší cesty?

Poprvé jsem se do Čečenska dostala na přelomu července a srpna v roce 2004. Cílem cesty bylo navštívit ženské centrum Iman, které v Grozném fungovalo od počátku roku 2003. Vznik tohoto centra byl dílem dohody sdružení Berkat (které jsme se skupinkou přítelkyň založily na podzim v roce 2001) s organizací Člověk v tísni, která v Čečensku měla řadu dalších projektů a byla nám v tomto našem prvním větším projektu partnerem.

Jak tehdy země vypadala? Válčilo se?

V té době už byl oficiálně válečný stav prohlášen za ukončený a Čečensko nastoupilo cestu k tak zvané normalizaci. Má nová přítelkyně Cheda, která seděla vedle mne v autě po cestě z Čečny do Ingušska, označila bezprostředně po příjezdu z Grozného stav v zemi jako stav „stabilní nestabilnosti". Strávily jsem s kolegyní Jovankou tenkrát na Kavkaze týden, ale téměř celou dobu jsme byly zavřené za vraty sídla partnerské organizace v Ingušsku, a já se do Čečny jsem se dostala pouze na jeden den. Ten den ale nikdy nezapomenu. Nejen pro tu obří dávku adrenalinu z cesty tam, ale především pro bleskové uvolnění celé kaskády základních emocí. Předehrou byla velmi rychlá jízda s průběžným přesedáním do různých aut (bezpečnostní finesy ochrankářů), zábrany na rozbitých cestách, všude na stanovištích namířené hlavně... octnete se ve válce mžiknutím oka, cítíte, že situační zvraty jsou zde dílem sekundy - a přesto máte pocit, že si na to všichni jenom hrají. V této atmosféře není prostor na strach, vše vnímáte jako v džungli, najednou, současně. Po překročení hranice jakoby kouzlem podél cesty řady světlemodře kvetoucích čekanek, vjemy ostrosti všude, kam se podíváš. Při příjezdu do Grozného vnímáš jen okrajově ruiny jako hrůzné, ale patřičné kulisy, známé z fotek a dokumentů, ale především cítíš nesmírnou energii místa, kde se lidé pohybují rychle jako mravenci z místa na místo, soustředěně a rovně jako svíčky. Když jsme opouštěli ten den Groznyj, zažila jsem pocit, který člověk má jen párkrát za život - úžas nad holým bytím, úžas nuly.

Mimochodem - přesně měsíc poté se odehrála monstrózní tragedie v severoosetském Beslanu...

Přibližte nám prosím v krátkosti historii čečensko-ruského konfliktu... Jaký je váš pohled na tento konflikt...

Pramen tohoto pro historii Čečenského národa klíčového konfliktu sahá do začátků 18. století, kdy carské Rusko s koloniální vervou začalo být ze strategických důvodů aktivní v úrodné krajině Kavkazu, soupeříc přitom s konkurenty dvou jiných mocných říší - Osmanské (dnešní Turecko) a Perské (Írán). Začalo budovat linii pevností, které byly budovány v místech dnešních větších měst Kavkazských republik - Kizljar, Nalčik, Vladikavkaz, Groznyj... Rusko do té oblasti tenkrát začalo masivně stěhovat slovanské obyvatelstvo, především Kozáky, kteří začali zatlačovat Čečeny (usazené v oblasti od 16. století) do hor na Jih.

V posledním dvacetiletí 18. století se rozhořely první odbojné akce Čečenů, které s přestávkami trvají v podstatě dodnes. (Letem světem: -50 let kavkazských válek v 19. století, ve kterých zahynulo téměř 50% kavkazské populace, cca 5 milionů lidí, chaotická léta ruské občanské války, vyhlášení Sovětského svazu, partyzánský odboj, německá okupace, účelové nařčení Čečenů z kolaborace s nacisty, vedoucí k násilnému vysídlení národa do Kazachstánu a na Sibiř, návrat do vlasti koncem 50. let, rozpad Sovětského svazu, několikeré vyhlášení samostatné republiky, nikým neuznané, vedoucí nakonec ke dvěma vyhlazovacím válkám v letech 1994 - 1996, poté 1999 - 200?)

Žádný jiný kavkazský národ nekladl odpor průběžně tak svědomitý, jako Čečeni a vůči žádnému národu v dějinách Ruska nebyla uplatněna větší míra téměř posedlé brutality, jako vůči Čečenům. Je svůdné dnes, stejně jako v historii, hledat příčiny tohoto nikdy nekončícího konfliktu v romantizujících teoriích o svobodomyslnosti, divokosti a hrdosti tohoto národa, který se ovšem v porovnání s jinými malými národy Kavkazu skutečně vyznačuje jistými výraznými rysy. Společnost Čečenů byla totiž tradičně od základů demokratická. Nikdy ve své historii - až na výjimky historicky významných válečných dob - nebyla podřízena autoritě jednoho vládce. A je zajímavé, že ani jeden z čečenských hrdinů, kteří vedli historicky významné boje Čečenů - nejdříve šejch Ušuma Mansúr a potom legendární Imám Šamil - nebyli etničtí Čečenci. (a „etničtí" Čečenci jsou ostatně pojem též problematický)

Tak zvaná horská demokracie tradičně fungovala na základě mnoha generacemi předávaných nepsaných zvyklostí - adatů. Způsob života v horách vyžadoval totiž, že se musel každý umět postarat sám o sebe a zároveň umět získat pomoc sousedů. Naprostý respekt k individualitě a zároveň potřeba soudržnosti vtiskly do genů Čečenů reflexy, po staletí předávané. Neexistovala nadvláda bohatšího - lidé si vždy byli rovni, nehledě na majetek či postavení. Rozhodovala Rada starších a úcta k předkům měla klíčový význam pro paměť morální kodex každého jednotlivce. Úctu ke starším a zvláštní smysl pro osobní čest si tento národ zachoval dodnes a myslím, že je pro ně důležitější než islám samotný. Gen národa Čečenů vytvořila určitost krajiny, jejíž charakter zásadně a organicky utvořil duši společenství zde usídlovaného. Povahu masivně pasivní duše Rusů naopak (viz běžné úsloví ruského člověka „budět kak ty skážeš") - utvářila historická přítomnost centrální moci, ovládající obrovská území.

Vztah těchto dvou národů vždy podmiňovalo tedy často nesnesitelné zrcadlení absolutního kontrastu.

Jak se Čečenci stavějí k válce? Setkala jste se s optimistickými pohledy do budoucna? Nebo přetrvává vědomí tragédie a traumata?

Všichni lidé, které jsem v Čečensku poznala, bez výjimky válku odmítají. To znamená - v čečenské populaci převládá smrtelná únava ze stresu, bolesti, ponížení a permanentě základního ohrožení. Tato válka skutečně bohužel způsobila v onom výše zmíněném jasně vyhraněném genu národa hluboký zářez. Při intimnějších rozhovorech především se ženami často slyším slova - „myslím, že už nejsme normální." Být dnes v Čečně optimistou znamená skoro totéž jako být Marťanem. Možnost třetí války otevřeně připouštějí. Nicméně toto ještě neznamená, že ti lidé jsou skleslí nebo nihilističtí. Oni válku odmítají, ale přitom je v nich - je velmi těžké je přimět hledět dále do budoucna, respektive vnímat dlouhodobější možnost alternativy ke stresovému způsobu života. To se odráží i na často nesnadném způsobu komunikace s nimi - jsou velmi tvrdí k sobě i ostatním, přesvědčeni, že první povinností každého je postarat se o sama sebe, třeba i na úkor druhých. Možná právě proto si vysloužili (a sami i přijali) nálepku národa vlků...

Samozřejmě je zde řada dalších negativních důsledků vleklého traumatu - kromě totálního zničení místní ekonomiky a infrastruktury se do společnosti dostala řada cizorodých a rozkladných prvků, lidé hodně zhrubli, což je dáno obrovskou mírou prožitého násilí, které poškodilo především po staletí budované meziklanové vztahy, mezi lidmi je hromada křivd a nevyřízených účtů, společnost je řízena autoritativním hrdinou hrubého zrna Ramzanem Kadirovem, jehož existenci národ přijímá jako současně jedinou alespoň formální možnost vzkříšení normality, vykoupené ovšem vynuceným akceptováním života pod totální kontrolou. Protože i Ramzan je kontrolován ...Tento stav, ve kterém se lidé naučili již žít, velmi silně připomíná ticho před bouří. Že nepotrvá věčně, vědí všichni. Čečna mlčí a čeká. Stav boje o holou existenci v jiném kabátě, skrytý a svým způsobem někdy i děsivější než boj otevřený.

Na druhou stranu opět výrazným kontrastem ke všem temnotám je má osobní zkušenost z několika intenzivních návštěv - ti lidé schopni okamžitě vyvolat neuvěřitelnou pohodu, plnou světla a humoru, kdy ani není třeba mluvit o tom, po čem touží všichni bytostně a do morku kostí - po svobodném, neboli normálním životě.

Jaká je historie české humanitární pomoci Čečensku? Co z ní přetrvalo do současnosti?

Jednou z prvních humanitárních organizací vůbec, které se po skončení nejtěžších bojů počátkem roku 2000 podařilo projet potravinovým konvojem do Čečenska, byla česká organizace Člověk v tísni. Pozoruhodné je to, že tato humanitární iniciativa byla výsledkem součinnosti solidárních sbírek, aktivity mladých lidí a výrazného novinářského angažmá českých válečných korespondentů v oblasti. DO roku 2005 do humanitární a rozvojové pomoci v Inguššsku a Čečensku postupně investovala tato organizace pomoc za zhruba 600 milionů Kč.

Další českou organizací, která se v regionu udržela dodnes, je Česká katolická Charita, která podobně jako Čvt investuje do dlouhodobých humanitárních, sociálních i vzdělávacích projektů a svou pomoc směruje především na děti.

Třetí organizací je naše sdružení Berkat, které začalo „dálkově" v Čečensku působit za asistence dvou výše zmíněných organizací. Berkat totiž v Čečensku nikdy neměl stálou misi, protože na to jednak neměl prostředky a jednak byl od začátku založen na výrazně jiném principu než klasické humanitární organizace.

Jaký je váš osobní pohled na „humanitární pomoc". Jaké existují reálné způsoby pomoci takto postiženému národu...

Předem upozorňuji, že nikdy nebudu zpochybňovat obrovský význam humanitární pomoci, poskytnuté zemím postiženým humanitárními katastrofami. Pro Čečensko to platí tuplem - protože humanitární gesto bylo v jeho případě vlastně jediným důkazem toho, že ten horor, který se odehrál přímo před očima světové veřejnosti, vyvolal v lidech reakci. Na misi Člověka v tísni vzpomíná celá Čečna s velkou láskou, nejen pro efektivnost pomoci, ale především pro duch kamarádství, kterým organizce svoje počinky kořenila.

Nicméně jak stojí psáno na berounské bráně - „Všeho dočasu" - když se čas předrží, začnou působit i původně dobré skutky různé potíže. Dlouhodobě není možné se vyhnout tomu, že lidé, požívající přízně humanitárek, vytvoří určitou elitu, která se tak dostává do složité a morálně poškozené spleti místních vztahů, které člověk zvenčí nemůže včas rozpoznat. Navíc vzniká paušálně efekt přítomnosti vždy připravené „dojné krávy", na jejíž plné vémě se lidé brzy naučí příliš spoléhat. A začíná kolotoč zběsilého psaní projektů, uzavření se k počítači, ztráta kontaktu s realitou... Přítomnost humanitárek začne být také v určitém momentě příliš nepohodlná establišmentu, neboť je v přímém rozporu s jeho tvrzením, že v zemi je již pohoda.

Reálnou pomocí v případě Čečenska je obnova a následná rekultivace jeho zničené kolektivní duše a otevření se vztahům, které tuto zemi pomůžou vytrhnout z izolace, systematické obrozování tmelících hodnot národa, zprostředkování přímé inspirace mladých Čečenců výhodami praxe v otevřené občanské společnosti.

Co vás na Čečencích nejvíce překvapilo?

Jejich smysl pro humor. Jakmile vás přijmou mezi sebe, je to opravdu navždy. Právě proto, že se s nimi cítíte absolutně svobodní - respekt k druhému člověku, kterého přijmou do duše a srdce, totiž z jejich genu zázračně vymlácen nebyl. A i když si z vás dělají srandu a moc rádi a s gustem mystifikují, neobyčejně citlivě přitom sledují míru, kterou nepřekročí, aby neublížili. A jejich dokonalá schopnost neverbální komunikace - ta je fascinující. Proto jim v duchu říkám „indiáni Ruska"...

Je toho samozřejmě víc, ale toto mě napadlo bezprostředně...

Novinkou pro mne bylo také to, když jsem si uvědomila, jak málo má společný rusko-čečenský konflikt se skutečnými mezilidskými vztahy Rusů a Čečenců. Tady se naprosto nejedná o etnický konflikt, V Čečensku vedle sebe žili Rusové a Čečenci naprosto v pohodě, a jsou tam dodnes a i přes veškeré hrůzy války si dokážou velmi hezky a účinně pomáhat. Většina staroušků v našem Centru jsou například Rusové, v týmu máme lékařku Rusku, která se provdala za grozněnského rodáka v začátku druhé války.

Jak dlouho funguje ženské centrum Rodina, které jste v Grozném založila a které na dálku řídíte, a jaké možnosti vytváří svým čečenským klientům? Jaké jsou vaše zkušenosti ze spolupráce s čečenskými ženami? Můžete vaše vztahy označit za skutečně přátelské (případně, co je toho důkazem)?

Centrum vzniklo koncem roku 2005, kdy jsme díky tragickému incidentu v předchozím ženském centru musely na čas přerušit dosavadní programy a nastavit je znovu. Po dvou velmi složitě a dlouho připravovaných návštěvách Kavkazu na konci roku 2005 se podařilo dát dohromady základní sestavu žen, s nimiž spolupracujeme dosud. Ony založily vlastní nevládní organizaci. Podmínkou pro její financování bylo, že dají dohromady a postupně rozvinou vztahy, které jsme postupně v Čečensku navázaly a všem zaangažovaným lidem vytvoří zázemí pro blahodárné aktivity. Základní model byl a dosud je kombinace sociálních služeb pro nejpoškozenější - tedy děti, staré lidi a neúplné rodiny, vzdělávací programy vedoucí ke získání kvalifikace (počítače, zdravověda, šití,) podpora podnikání, spolupráce s českými rodinami, studenty a sponzory. Prvním testovacím úkolem pro nový tým bylo stmelit a připravit k výjezdu do zahraničí rozpadlou dětskou taneční skupinu MAršo, která v ČR byla poprvé v r. 2003. Tento takřka kultovní projekt se podařilo dotáhnout úspěšně až do měsíčního pobytu skupiny tančící čečenské mládeže v září 2006.

Za tři roky se tým lidí pracujících v Centru ustálil na 13ti. Ze začátku to nebylo snadné, nastaly (očekávané) sváry mezi nimi, byly chvíle těžkomyslnosti na obou stranách. Stále měly tendenci upadat do onoho sovětského „budět, kak ty skažeš" Během loňského roku se to zlomilo - pracují týmově, doplňují se, mají vlastní nápady, přijaly se navzájem se vším všudy. Vědí, jak mne děsí, když mne nazvou Matkou Terezou a jsem už schopné na to téma i žertovat. Já jsem se naopak naučila být v kritických chvilkách být tím - kým mne chtěly mít od začátku - tedy šéfem, který dává pevné hranice. Hlavním úspěchem je proměna jejich motivace - nejen já vidím, že zaměstnání a peníze není to jediné, co chtějí a potřebují. Teď jsou už pátý měsíc bez peněz, zadlužené, a přesto otevřely navíc další programy - kurzy vaření, malé bistro a kurzy angličtiny. A prostě je to baví, a jejich nadšení šíří kolem v Grozném skutečně exotickou energii.

Považuji je za své přítelkyně - tak, jak jsou, jednu každou. Důkazem přátelství je to, že já se mohu naštvat a že ony to se mnou tak dobře umějí! Přesně vědí, v kterém momentě a jak mne potěšit, kdy se stáhnout. Jsou vždy přítomné! To jsme se od sebe během těch tří velmi exponovaných let naučily. Vždycky mne to překvapí - a ráda docházím spolu s nimi k poznání, které bude znít možná otřepaně - nejlepší investicí do akce vpřed je - láska. Ona je mezi mnou a jimi, dar obousměrný.

Jste koordinátorkou projektu čečenské sekce v Berkatu. A když se podívame na výčet činností, jimž se věnujete, nelze si nevšimnout tzv. "přátelské pomoci". Oč se jedná?

 To je jeden z našich klíčových programů. Původně jsme příjemce této velmi adresné pomoci říkali „podvalščici (lidé z podvalů, čili sklepů) - což mimochodem nedávno jakýsi kontrolor z daňového úřadu našim ženám zakázal používat.

Program je založen na myšlence, ze které vznikl Berkat - že pomáháme lidem pomáhat a to v maximální možné míře tak, aby se dostali co nejblíže k realitě příjemce pomoci. V praxi to vypadá tak - že Roza, naše nejstarší terénní „matka tereza" monitoruje problémy jednotlivých rodin, dokumentuje je, a my zde vždy vyhlásíme konkrétní sbírkovou kampaň, při které hledáme české soukromé sponzory, ochotné zafinacovat řešení problému. Většinou se stává, že tyto vztahy pak probíhají dlouhodobě, přispěvatelé sledují své rodinky,a každý jejich úspěch prožíváme v internetovém prostoru všichni společně. A Groznyj je taková velká vesnice, kde se nic moc neutají. Někdy je završení takové sbírky vnímáno jako nepochopitelný zázrak- to, že někdo konkrétní odněkud zdálky pomáhá „neviditelným lidem čtvrté sorty" (jak oni sami sebe nazývají). Takto jsme tam dokonce založily rod tzv. knížecí krávy (první kráva v Grozném, kterou pomohl zasponzorovat náš současný ministr zahraničí, se již podruhé otelila)

Do Přátelské pomoci ale počítáme například i starost dalšího mladého Čečence Alichana, který je v Olomouci na roční zkušené...

Jak vidíte čečenskou budoucnost

Jakákoli prognóza je problematická, možnost opětovné eskalace násilí je stále v přítomná v buňkách společnosti a ještě dlouho bude. Přes skeptické prognózy pro neklidný Kavkaz se ale skrze kulturní i osobní vztahy do Čečenska může vrátit a již vrací vitální energie. S tím, že součástí tamější normality je vědomí, že zítra může být všechno jinak. Myslím, že dnes jedinou šancí pro tento národ je jeho vnitřní obroda. To ale není jen důsledná resuscitace vlastní tradiční etiky (v soukromé sféře ostatně úzkostlivě dodržované) ale hlavně schopnost komunikovat a vyjednávat s „jiným světem", tj. schopnost umět se světu dát, vidět sama sebe v kontextu světa.Protože svět Čečencům může pomoci a Čečenci můžou pomoci světu. Uzavřenost v horách je dnes už dnes pasé, dávno minulá šangrila. Cesta ven z katastrofy bude dlouhá, protože právě vztahy s „jinými", které nefungují jenom na základě "urvi co můžeš", nejsou zatím silnou stránkou Čečenců. - Komunity zhrubly a rozložily se. Je tam třeba najít nový způsob tmelení identity a sebevědomí na reálném základě. A tím nebude chiméra „samostatnosti a boje" ale řízené, ničím neuplácené vzdělání a kultivace nastupující generace. Přála bych Čečenům, aby si dokázali najít svou staronovou unikátní etiku a aby dokázali přijmout pomoc „jiného" světa.

 

8. 4. 2008