17.12.2010 Čečensko – absurdní drama v kulisách normálnosti

letiste 2.jpg(Článek Štěpána Černouška o cestě do Grozného v říjnu 2010. Ve zkrácené verzi vyšlo v listu Babylon č. 15-16/2010.)

Malé letadlo pro 50 lidí na lince z Moskvy do Grozného nese název snad až symbolicky nevhodný - Bombardier. Ovšem s velkou lehkostí nás dopravilo na letiště v Grozném, kde každého pasažéra vítají obří podobizny bývalého prezidenta Čečenska Achmada Kadyrova, zabitého při atentátu v roce 2004, a současného ruského prezidenta Medveděva. Snad aby nebylo pochyb o tom, že Čečensko je neoddělitelnou součástí Ruské federace.

 

 

 


Na letišti nás nikdo nekontroluje, nikdo nechce vidět pas, prostě jen bereme zavazadla a vyrážíme autem do města. Od mého prvního příjezdu v dubnu 2007 je to velký rozdíl. Tehdy jsme jeli autem ze severoosetinského Vladikavkazu, projížděli jsme přes řadu kontrolních stanovišť (tzv. blokpostů), každá kontrola dokladů byla nepříjemná, město se zdálo takřka nedosažitelné a když jsme do něj konečně dorazili, měl jsem pocit malého zázraku. Naši průvodci nám před třemi lety ještě nedovolili vyjít si jen tak na ulici, celou dobu s námi jezdila ozbrojená ochranka, ale ve vzduchu už byla cítit změna. Celý Groznyj byl tehdy v jednom velkém lešení, všude se stavělo a z lidí byl cítit velký optimismus. Před rokem, během mé druhé návštěvy, byl tento optimismus na vrcholu. V dubnu 2009 byl po deseti letech ukončen tak zvaný režim protiteroristické operace, což znamenalo oficiální konec druhé čečenské války. Po městě se už dalo svobodně chodit, Čečensko bylo nejklidnější oblastí na severním Kavkaze, stavební boom pokračoval a téměř všichni chválili současného vládce Čečenska Ramzana Kadyrova za to, jak zajistil lidem bezpečí a bydlení.

A nyní? Zdánlivě vše jako loni. Je klid, výstavba pokračuje a Kadyrovova všudypřítomnost je snad ještě intenzivnější. Jeho podobizny zdobí snad každou zeď v zemi, tu je vyobrazen s Putinem, jinde s Medveděvem nebo se svým otcem Achmadem. „Ramzan včera odvolal ministra stavebnictví, tak dnes radši všichni vyšli do ulic pracovat, včetně načálniků," vysvětluje naše průvodkyně Ajbika, proč i ve večerních hodinách tolik lidí pracuje na rekonstrukci parku a ulice vedoucí do centra města. Nedávno byly v Čečensku zavedeny opět tak zvané subotniky, neboli dobrovolné práce o víkendech. „Zkus nepřijít na subotnik. Dozví se o tom Ramzan a končíš ve funkci," - účast na nich je podle Ajbiky proto velmi vysoká a mnohé čtvrti města již byly díky subotnikům opraveny. I když Kadyrova chválí, při vyslovení jeho jména vždy trochu ztiší hlas a raději se rozhlédne.

prospekt_putina.jpgSrdce Čečny

Na fasádě jednoho z domů, který míjíme, je velký nápis „Ramzane, děkujeme za Groznyj". Míříme do centra města na Putinův prospekt (tento název si Kadyrov prosadil v říjnu 2008 speciálním „ukazem" - jako vyjádření vděku Putinovi za „výjimečné zásluhy v boji s terorismem, obnovení ekonomiky a sociální sféry Čečenské republiky"). Ulice je to nablýskaná, vzorná a moderní, ale něco tu nehraje. V jednom místě, zhruba na 50 metrech, je po obou stranách prospektu celkem 17 lékáren. A proč nejsou raději lékárny rovnoměrně rozvrstveny po městě? „Asi si to tak Ramzan přál..." O kus dál je velká, moderní pětipatrová budova s novými byty. Postavili ji už před dvěma lety, přesto se svítí jen v jednom ze stovky oken. Nikdo si prý nemůže dovolit zaplatit velký úplatek nutný k nastěhování...

Přicházíme k nasvícené mešitě zvané Srdce Čečny. Ta je chloubou dnešního Grozného. Stavět se začala ještě za Sovětského svazu koncem 80. let, její stavbu projektovaly turecké společnosti (podoba s istanbulskou Modrou mešitou je nepřehlédnutelná), ovšem otevřena byla až v říjnu 2008. Pojme na 10 tisíc věřících a údajně je největší v Evropě. „Nedávno sem přijel Ramzan, měl s sebou psa a šel do mešity. Navzdory zákazu ho s ním pustili dovnitř, a tak odvolal několik muftí za to, že ho nezastavili. Říkal, že i on je přeci normální člověk a že mu měli vstup se psem zakázat," vypráví naše průvodkyně další historku s Kadyrovem.

Mezi parkovištěm pro stovky aut a mešitou vede čtyřproudá hlavní ulice bez přechodu pro chodce. Tento urbanistický nedostatek (podobných je ovšem ve zdánlivě skvěle zrekonstruovaném centru města spousta), se při bohoslužbách řeší jednoduše. Hlavní městská tepna mezi parkovištěm a mešitou se prostě uzavře.

Na uzavírání ulic jsou ostatně obyvatelé Grozného již zvyklí. Téměř každý den vzniká ve městě dopravní chaos způsobený nějakou uzavírkou. Nikdy se o tom však nikdo nedozví předem a ani důvod kolikrát není nikomu znám. Děti se najednou nemohou dostat do školy, cesta do práce se může protáhnout i o hodinu. Situace se mění zkrátka každou chvíli, což je ostatně pro celé Čečensko poměrně typický stav.

Celou dobu mám divný pocit. Všechno je jakoby v pořádku, všechno je na první pohled opravené a hezké, ale těch drobných nedokonalostí a nesmyslných detailů je nějak moc i na ruské poměry. Jako bych se pohyboval v kulisách, které mají na jevišti evokovat realitu, ale pro skutečný život jsou nepoužitelné. Gumovým kuřetem se nenajíš, z polystyrenu dům nepostavíš...

Nečekaná uzavírka na nás čekala i v závěru naší večerní procházky Zahýbáme do boční ulice, abychom si zkrátili cestu domů. Ulice je ale přehrazena uniformovanými ozbrojenci, jakých je po celém Grozném stále mnoho. Policie, místní složky ministerstva vnitra, speciální jednotky, ochranka... každý má jinou barvu uniformy, všichni jsou však stejně zarostlí a vypadají jak bojovníci z hor. Dnes je to snad kvůli fotbalovému zápasu, o němž ovšem nikdo neví, že by se hrál. Kdo ví. Dvacetiletý mladík s bradkou si pohrává s ohromnou automatickou puškou, chvíli jakoby na náš míří, pak zas stáčí hlaveň do strany, očividně se tím dobře baví. Naše průvodkyně s ním prohodí pár slov čečensky, pouští nás dál. Jdeme po chodníku u budovy tržiště, někdo na nás začal cosi vykřikovat. Prý máme jít uprostřed ulice. Blížíme se k dalšímu postu. Ozbrojenci na sebe cosi pokřikují. „Ani slovo česky!" říká nám zjevně nervózní Ajbika. Přicházíme k hlídce, divně se po nás dívají, ale nechávají nás jít dál. Pokračujeme radši přes proluky po zbořených domech. Tady světla nesvítí, kousek od nás v temnotě vidím míhající se siluety smečky polodivokých psů...

Ano, teď už rozumím, proč jsem byl od počátku nesvůj a co mi během procházky po městě nehrálo. Nikoli zářící mešita a prospekt Putina, ale TOTO je stále ještě realita v Grozném. Toto bylo opravdové - náhlá změna situace, strach, ozbrojenci, skládka, toulaví psi... Zvláštního napětí z onoho rozporu mezi realitou a tím, co se za realitu vydává, se nezbavím už do konce pobytu.

Bludný čečenský kruh

uklid.jpg„Úplatky musíš dát úplně za všechno!" vysvětluje nad litrem vodky a vařeným hovězím (tučné je prý nejlepší) podnikatel Chamit. „Chceš práci? Tak dej nejdřív peníze, tak deset měsíčních platů, pak se s tebou teprv někdo bude bavit. Chceš se dostat na školu? Zaplať! nemocnice, léky? Koukej platit! Chceš si otevřít obchod? Potřebuješ potvrzení od daňového úřadu? Od technických služeb?" Je to zrůdný systém, kde platí všichni a za všechno. Všichni berou a dávají úplatky, kdo je zcela dole, dává tomu nad sebou, ten zas svému načálnikovi, ten o další úroveň výš a na samém vrcholu pyramidy je Kadyrov. „Z něčeho tu rekonstrukci země platit musí," vysvětluje Chamit důmyslný systém zavřeného kruhu. Jedním dechem ovšem pochválí Kadyrova za to, s jakou vervou se osobně zasazuje za urychlenou rekonstrukci Grozného. „Všude chodí, všechno kontroluje, a kdo nesplní termín, toho odvolá a potrestá. To se mi líbí!" Pochvaluje si i bezpečnost a klid, který v Čečně nyní díky Kadyrovově opatřením vládne. Za minutu už ale říká, že dokud bude na Kavkaze Rusko, tak tu klid nikdy nebude. Chaos prý nastane po olympiádě v Soči za čtyři roky, do té doby podle něj Kreml udrží mír v Čečně všemi prostředky. 

A to je pro dnešní Čečensko příznačné. V jedné větě vám lidé řeknou, že je všechno špatně, ale že je to zároveň naprosto skvělé. Jakoby nevěděli, čemu mají vlastně věřit. Svým pocitům, nebo všudypřítomným tvrzením, že vše je v nejlepším pořádku? Ten rozpor je cítit skoro všude, jen je takřka nehmatatelný, skrytý všude pod povrchem.

Pravda, rekonstrukce města je opravdu masivní, ne všechny peníze mizí v černé díře a bludném čečenském kruhu. I staříci, o něž se naši kolegové v Grozném starají - většinou Rusové, jež zanechali jejich příbuzní uprostřed války v rozbombardovaných sklepích - dostali před rokem nové byty (respektive staré byty v domech s nově zrekonstruovanou fasádou). Za posledních 20 let se Čečencům nyní žije určitě nejlépe a Kadyrov na tom bezesporu má velký podíl. Ale lidem to nějak přestává stačit. Loňský optimismus se pomalu vytrácí v plíživém oparu nesplněných nadějí. Život v Čečensku není pořád nic moc, nezaměstnanost je obrovská, zevlujících chlapů na ulici potkáte vážně hodně. O pořádnou práci nezavadí, a když ano, tak po nich chtějí takový úplatek za zprostředkování pracovního místa, že by na něj vydělávali několik let. stadion.jpgJako mladík Sulejman, co studoval rok v Česku. Ucházel se o práci na stavbě stadionu v Grozném, kterou zajišťuje slovenská firma NFS Consulting, že by mohl využít znalost češtiny. Zprostředkovatel si řekl o takový úplatek, že se o další aktivitu Sulejman ani nepokusil. Navíc tihle mladí kluci jsou vždycky první na ráně, když se něco semele. A přitom by chtěli jen uplně normálně žít, pracovat a večer si zajít třeba na diskotéku. Jenže diskotéky Ramzan zakázal. Když se s nimi o tom bavíte, začne vás pohlcovat totální beznaděj a bezvýchodnost.

Každý den je v podstatě tuhý boj o to, zda ten a ten sleví z úplatku za tamto, aby se pak podařilo přes tamtoho získat kontakt na toho, komu je potřeba zaplatit za ono... A večer si všichni sednou k televizi a strašně moc chtějí věřit tomu, co v ní ukazují. Jak úspěšně pokračuje rekonstrukce, jak vyšlo nové nařízení vedoucí ke zlepšení kvality života, jak kdekterý umělec či sportovec dostane za vynikající výsledky osobně od Ramzana klíčky od nového bytu nebo automobilu. A mnozí tomu všemu na chvíli uvěří, tolik by chtěli žít v tom hezkém, pozitivním světě a začnou se chovat jako součást celého představení. Pobíhají v kulisách a předstírají, že to nasvícené jeviště, snímané televizní kamerou, je obraz skutečného života. Pak ale vždy narazí na realitu v zákulisí a z těchto každodenních střetů vzniká ta podprahová frustrace a nervozita, která, ač na první pohled neviditelná, zalézá do všech koutů a spárů společnosti.

Televizní představení

televize.jpgTelevize je dnes v Čečensku mocný nástroj. Má ji každý a Ramzan to moc dobře ví. Obrazovce hlavního čečenského kanálu dominuje při každých zprávách. Jako správná Hlava republiky (to je nyní jeho oficiální titul - funkce prezidenta se dobrovolně vzdal s tím, že prezident v Ruské federaci může být jen jeden a k podobnému činu vyzval i ostatní lídry autonomních republik - mnozí se již přidali) sedí v čele stolu a „griluje" jednotlivé ministry své vlády. Jako prvňáčci stojí v pozoru, zatímco o generaci mladší Kadyrov je ze svého křesla rozšafně kárá za nedodržení kdekterých svých ukazů. Sem tam někoho odvolá a lidem se to líbí. „Ramzan je moloděc, tenhle nesplnil úkol, tak ho potrestal", spokojeně říká Machdan, u něhož večerní program sleduji. Nedokážu poznat, zda této naivitě opravdu věří. Den předtím si na leccos postěžoval, teď říká, že za všechno vlastně mohou Ramzanovi špatní poradci...

Televizní hlasatelka je zahalená v šátku, ani vlas jí není vidět. To je novinka, ještě před dvěma týdny ve studiu seděly mladé prostovlasé Čečenky. A když zabírají pohled na ulice Grozného, vybírají ty záběry, na nichž jsou Čečenky s šátkem přes celou hlavu, přestože takových je ve skutečnosti minimum (většinou mají šátek ve vlasech spíš jako nutný doplněk). Islamizace společnosti je v dnešním Čečensku realitou. Přichází oficiální cestou (existuje zde i Kadyrovem zřízená nemocnice, kde léčí posedlé ďáblem pouze šeptáním modliteb) a vzdaluje tak Čečensko od ostatních subjektů Ruska. A nejen tím, Rusové a další národnosti odešli během uplynulých válek a Čečenci dnes tvoří ve své zemi naprostou většinu obyvatel. Ruštinu na ulicích Grozného neuslyšíte (přestože většina nápisů oslavujících Kadyrova a neoddělitelnost od Moskvy je v ruštině). To je na poměry v Ruské federaci zcela výjimečné, Rusové i v těch nejodlehlejších oblastech s původním obyvatelstvem tvoří minimálně polovinu osídlení a bylo tomu tak i v Čečně před válkou. Dá se tedy říct, že dnes dosáhlo Čečensko paradoxně mnohem víc faktické autonomie, než mělo kdy během vyhlášení nezávislosti.

Skutečnost, že se moderátorky na televizních obrazovkách začaly náhle objevovat pouze zahalené, nikoho příliš nevzrušila. Kadyrov totiž v tu samou dobu vyhlásil boj únoscům nevěst. A to je téma, které zajímá každého, o němž dnes všichni mluví. Po zprávách jde v televizi blok videí natočených při jednotlivých únosech, vše je podbarveno temnou hudbou a moudrý hlas poučuje, že s tímto barbarským zvykem je třeba skoncovat. Během následujícího přímého přenosu fotbalového zápasu Těrek Groznyj proti moskevskému CSKA běží v dolní části obrazovky zvláštní boxík s nápisem „Vaše mínění o zákazu únosu nevěst". Pod ním se zobrazují texty došlých smsek v čečenštině i ruštině: „Kolektiv pracovníků z automobilového cechu v Šali je kategoricky pro zákaz", „Ramzane, držíme ti v tvém boji palce", „Čečenci z Dagestánu jsou s Ramzanem" a tak podobně. Ani jeden názor proti...

„Líbí se mi, že to chce Ramzan zakázat, je to správné," říká Machdan a jeho žena Zajnap na něj hned zaútočí: „Tak proč jsi mě před 30 lety unášel?". „Vždyť jsem ti jen řekl ‚pojď do auta‘ a odjeli jsme," snaží se bránit Machdan a oba dva se k tématu už radši nevracejí. Jsou spolu ale zřejmě spokojení, Machdan několikrát od základu postavil jejich dům, Rusové jim ho během bojů dvakrát zcela zničili. Děti i vnoučata doma pomáhají, chovají se k nim s úctou. V čečenské společnosti je úcta ke starším hluboce zakořeněna a dodržována, když vstoupí starší do místnosti, všichni vstanou. Neexistuje, aby si mladší zapálil cigaretu před lidmi ze starší generace. A nikde jsem neviděl tak slušně vychované děti jako v Čečensku. Rodina je tam absolutní základ všeho.

pan.jpgTihle můžou...

O únosech nevěst debatujeme i v autě cestou z Urus-Martanu, kde jsme byli navštívit místní pokus o etnografické muzeum (u nás bychom to nazvali sběratelstvím starého haraburdí, v Čečensku se s majitelem nechá vyfotit Ramzan a dá mu „čestné vyznamenání"). Na křižovatce náhle zastaví řada černých aut s kouřovými skly, zatarasí dopravu a za nimi přijíždí dlouhá bílá limuzína. Čečenská svatba. Z auta před námi kdosi vystrčí ruku s kalašnikovem a vystřelí do vzduchu několik mohutných dávek. Není mi to moc příjemné, přeci jen nejsem na ostrou střelbu zvyklý. „To už se oficiálně nesmí dělat. Nedávno takhle stříleli do vzduchu a v pátém patře okolního domu omylem zastřelili mladou holku v okně, co se chtěla podívat na nevěstu. Tak to Ramzan zakázal," říká Zajnap a dodává: „Jenže tohle jsou nějací významní Čečenci, takže ti asi můžou..". Je to divné, zase ten rozpor mezi virtuální realitou a skutečností. A z toho vzniklé napětí, kterého se ne a ne zbavit.

Čtvrtý den pobytu odlétáme. Cestou na letiště je opět polovina města uzavřená a nikdo neví proč. Na hlavní ulici postávají policisté, ovšem dopravu neřídí, jen tak stojí uprostřed vozovky a řidiči absolutně nevědí, co mají dělat. Vzniká chaos a nervozita stoupá. Objíždíme hlavní ulici postranními cestami, pak jedeme chvíli v protisměru, ale na letiště přijíždíme včas.

Vystupujeme z auta na parkovišti, když v tom slyšíme zvuky jak z nějaké automobilové honičky. K letišti se řítí snad 200kilometrovou rychlostí kolona černých limuzín (zrovna totiž do Grozného přiletěl ruský ministr vnitra Nurgalijev). Kdybychom přijížděli jen o minutu později, tak nás na silnici smetou. Ochranka letiště byla naprosto nepřipravena, jeden voják sprintuje k závoře, jenže než ji stihne zvednout, přiřítí se k ní první auto z kolony a rozrazí ji. „Toho ještě dnes Ramzan odvolá, uvidíte," vykřikují naši společníci, ale události nabírají rychlejší spád. Z aut začínají vyskakovat po zuby ozbrojení chlapíci v modrých uniformách, běží k neméně vyzbrojené ochrance letiště (ta má uniformy zelené) a něco na sebe křičí hrdelní čečenštinou. Vzápětí se auta začínají sjíždět na parkoviště hned vedle nás, kteří jen konsternovaně přihlížíme. Začínají se prát. Raději nasedáme zpět do zaparkovaného auta a jen si tiše říkáme, ať hlavně nezačnou střílet - to se prý při podobných potyčkách mezi jednotlivými typy ozbrojených složek často stává. Bitka se přesouvá do vzdálenějšího koutu parkoviště, rychle tedy vystupujeme a uháníme do odbavovací haly. Tam je vše v naprostém pořádku, jakoby se venku nic nedělo. Zase ten šílený rozpor! Napětí, které celou dobu cítím ve vzduchu, je takřka hmatatelné. Už vím, co to znamená být na horké půdě, a jsem upřímně rád, když se náš Bombradier vznesl do vzduchu zpět do Moskvy. Říkám si, že to takhle nemůže dlouho vydržet, to napětí je všude, je to jak papiňák těsně před explozí a je jen otázka času, kdy ten tlak nevydrží.

Epilog

Bouchlo to hned druhý den po našem odletu, v úterý 18. října. Do parlamentu v Grozném vtrhli tři ozbrojenci a spustili palbu. Je toho plný web, nikdo neví co se děje. Volám našim blízkým do Grozného, říkají, že jsou doma a mají se dobře, ale moc dobře vím, jak jsou ve skutečnosti vyplašení. Mysleli si, že začala další válka. Podle oficiálních údajů zemřeli tři civilisté a úspěšnou operaci proti ozbrojencům osobně vedl Kadyrov. Tuto verzi přinesly i české zpravodajské kanály, ale já už vím, že to je ta oficiální, virtuální realita. Ve skutečnosti, podle zdrojů přímo z nemocnice, bylo těch mrtvých civilistů nejméně 17, a ještě ke všemu výhradně sekretářky poslanců. Všichni se ptají, komu to sloužilo a kdo za tím stojí. Někdo říká, že je za tím Kadyrov a chce se zbavit svých protivníků. Podle jiných je za tím Putin a chce se zbavit Kadyrova...

Jen dva týdny před cestou do Grozného jsem byl na skok v Sarajevu. Přestože tam boje probíhaly mnohem dřív než v Čečensku, na krajích města jsou dodnes jasně patrné stopy po válce. V Grozném takové stopy už vidět nejsou, město je prakticky celé obnovené. Ale zatímco v Sarajevu běží život zas v normálních kolejích, v Grozném to tak ještě dlouho nebude. I kdyby Ramzan přetřel fasády ještě zářivější barvou.

 

Štěpán Černoušek