4.11.2011 Gender a publicistika z krizové země


kristanka_volha.jpg(Příspěvek Jany Hradilkové na konferenci Česká novinářka.) Jako patřičný úvod k následující úvaze bych ráda krátce upřesnila titulek, zadávající téma.  Už  dvacet let máme možnost sledovat proces zabydlování pojmu „gender" v našem odborném i společenském žargonu. Přesto si nejsem jista, jestli je dostatečně adoptován a  aklimatizován tak, aby  při jeho používání nenastávaly komunikační zmatky.

Gender není ani ježek, ani medúza, je to termín označující sociální rod, neboli optiku, skrze  niž pozorujeme vztah mezi biologickým původem neboli pohlavím a sociálně-kulturní rolí člověka v dané společnosti.


 

 

Gender je umělá kategorie, která byla vytvořena v momentě, kdy se mění sociálně-ekonomické okolnosti v různých kulturních kontextech. Slouží tedy jako pomůcka při snaze se zorientovat  v obecné i aktuální reflexi organizace sociálních celků a jejich vzájemného prolínání. Je třeba však podotknout, že použití této optiky je v našem kontextu stále ještě složité, neboť do reflexe aktuální sociální role mužů a žen vstupují na jednu stranu institucionalizovaná pravidla (např. politika rovných příležitostí), na druhé straně však různá tabu, neboli pravidla nepsaná, která z různých důvodů nejsou nebo nemohou být dostatečně reflektována. (a tudíž ani zviditelněna  a jakkoli integrována do institucionálně vymezeného systému) V rámci zadaného tématu je úkolem vzít v potaz genderovou optiku jako prostředek pozorování komunikace uvnitř a vně prostředí krizové oblasti. Pro takto vymezený příspěvek je zadán ještě širší  tematický rámec, a tím je praxe volné novinářky. Výchozí situace autorky, která je sama profesně na volné noze, poskytuje pro reflexi tohoto typu přiměřené zázemí: Nehledě na samostatnou nezávislou a příležitostnou publicistickou činnost je spoluzakladatelkou a ex-ředitelkou Centra pro Gender studies (založeno  v r. 1991), vedoucí programu československé pobočky mezinárodního programu pro podporu sociálních novátorů (Ashoka - Innovators  for  public, 1995 - 2002) a  konečně spoluzakladatelkou sdružení Berkat, které se posledních deset let systematicky věnuje práci s lidmi z krizových oblastí, konkrétně v Čečensku a Afghánistánu, včetně práce s uprchlíky z těchto a jiných oblastí, postižených ozbrojenými konflikty.

Tato úvaha tedy bude svého druhu úvahou rekapitulační neboť vychází z osobní i pracovní zkušenosti člověka, který na volné noze balancuje již dvacet let. Přidružuje se k tomu i takřka stejnou dobu probíhající organizační činnost, vycházející ze zájmu o téma komunikace v rámci sociálních změn v čase a prostoru kulturních kontextů mimo jiné i skrze příběhy jednotlivců.

  

Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá

Jakákoli takzvaně „volná" profese je spjata s mnoha riziky i výhodami. Základem je společná  klíčová hodnota, vyjádřená slovy „svoboda", „nezávislost" . Novináři a novinářky, které se rozhodnou pro vykonávání své profese tak zvaně na „volné noze", mají mnohem více možností dostat se do meziprostorů, neboli tam, kam se velké organizace s pevně danou  štábní kulturou čistě  z technických důvodů nevejdou. Z tohoto úhlu pohledu je nepochybné, že tzv. volní publicisté, reportéři a  novináři mohou za určitých okolností hrát v přenosu  informací z krizových oblastí klíčovou roli právě proto, že v meziprostoru se nedá jen popisovat, tam vzniká i organická vůle komunikovat a vyvolávat pokud možno bezprostřední zpětnou vazbu.  

Je přirozené, že tito lidé se jako každý z nás musejí svým řemeslem především uživit. V dnešní době je trh s informacemi společensky natolik klíčovou oblastí, že orientovat se v něm a udržet se nad vodou je pro příslušníky tohoto cechu nepochybně každodenní výzvou. Jedním z rizik, kterým je vystaven i volný novinář či novinářka, je samozřejmě tzv. mediální rutina. „Když se do ní nenapasuješ, nemáš šanci, nemůžeš pracovat.Tvá práce je nutně ohrožena tím, že začíná získávat autocenzurní charakter" (Kateřina Jonášová, nezávislá publicistka). Je tedy otázkou neustálého vyjednávání, do jaké míry si člověk může dovolit prosazovat  svá témata a svůj způsob jejich produkce. Aby se takoví novináři uživili, musejí často dělat  dvojí práci - vede je to k produkci  tzv. „exkluzivních" neboli žhavých materiálů, a to, co vzniká z hodnoty jejich nezávislosti, nutně zůstává v rovině nadhodnoty, spojené s rizikem ne-li naprosté neziskovosti, ba často i s rizikem propadu. 

Ti novináři, kterým se podaří setrvat na volné pozici delší dobu, přijdou daleko více a častěji do osobního kontaktu s lidmi v krizových, tedy mediálně zajímavých oblastech. Z toho plyne ona zmíněná nadhodnota, kterou si mohou nebo nemohou  dovolit - kromě toho, že musejí dodržet pár základních profesních pravidel, nutně se dostávají do situací, kdy do celého procesu vstupuje i zkušenost osobních vztahů. Osobní vztahy pomáhají nejen dostat se tam, kam  se „cizinec"  nikdy  nedostane, ale poskytují především zážitek bytí „uvnitř"  tedy  ve  sféře, kde platí zcela jiná pravidla, která příchozí musí akceptovat, pokud chce přežít. Tito novináři se pak mohou zcela vymknout z rámce mediálního průmyslu a dotknou se pravé podstaty toho, co je smyslem  zprostředkování informace: podvědomě i vědomě začnou hledat způsob, jak efektivně předat informace mezi lidmi, kteří jsou na jedné  straně obětmi nepříznivých okolností a  na druhé straně  těmi, kteří  jsou z jakýchkoli důvodů situací obětí  znepokojeni a stávají se pak aktivními příjemci a dalšími zpracovateli informace, tudíž těmi, po kterých producent informace prahne.  

Volní novináři v krizových oblastech se tak stávají skutečným mostem z jedné strany na druhou, tedy komunikačním prostorem, kde je možno začít vyjednávat o nové situaci.

Aktivními příjemci se pak stávají nikoli ti, kterým stačí  shlédnout fotografie v novinách či drastický příběh v televizi nebo kinosále. Po vratkém mostě pro informaci ke svědkům ze „srdce temnot"  se zpravidla  vydávají ti, kterým to zkrátka nedá a zážitek ze zprostředkované informace je donutí položit si stejnou otázku, jaká je latentně obsažena v práci volného novináře či novinářky: „a co já?"    

Do jaké míry je  tato základní otázka legitimní a co všechno může způsobit, si ukážeme na příkladech v následujících kapitolkách. 

 

Za štítem objektivu, za stěnou obrazovky

V r. 2001 založilo pár žen v Praze spolek s názvem Berkat. Jeho ustavení bylo odpovědí na potřebu lidí proměnit osobní emoci ve skutek. Bylo to zvednutí té hozené rukavice, která v Česku poletovala v kritické době konfliktu v Čečensku v podobě několika filmových dokumentů, výstav a reportáží našich fotografů a zpravodajů. Někteří z nich spolupracovali s Českou televizí, někteří zcela nezávisle a ve spolupráci s humanitárními organizacemi, někteří skrze soukromou agenturu Epicentrum. Spolupráce médií a aktivních mladých lidí dala ostatně vzniknout dnes již slavné organizaci Člověk v tísni.

Krátce poté, co se Petra Procházková vrátila z Ruska, respektive byla z něj jako nežádoucí osoba vyhoštěna, napsala následující slova:

„Byla jsem přesvědčena, že koncentrované neštěstí, které bylo tak jednoduché natočit či popsat, bude na jeho příjemce působit stejně jako na nás, novináře, kteří jsme přímými účastníky války. Nepočítala jsem s tím, jak vnímání skutečnosti dokáže ovlivnit až zdeformovat hráz vytvořená sklem televizní obrazovky, jak svědomí čtenáře uchlácholí šustění novinového papíru, na kterém je zpráva o tisících mrtvých natištěna. Po zprávách o bombardování města plného civilistů následuje americký film, kde teče mnohem více krve, mrtvoly jsou zabírány v mnohem větších detailech a srdceryvné scény jsou natočeny mnohem rafinovaněji. Rozdíl mezi skutečností a fikcí se stírá, rozdíl mezi zpravodajstvím a dobrodružným filmem je opticky tak nepatrný, že tvář si divák zakrývá hrůzou při filmu o masovém vrahovi a při pohledu na masové hroby v Čečensku, které z ohledu na sebe sama i ony zavražděné natáčíme zpravidla bez odpudivých detailů, klidně chroustá brambůrky...To, aby se člověk, který získává informace o cizím neštěstí zprostředkovaně, jakýmkoliv způsobem angažoval, či aby se alespoň tragédií ve své mysli zabýval a přemýšlel o vlastní účasti, je jistě cílem každého novináře. Pochopitelně kromě toho, že chce prostě a jednoduše informovat o situaci na frontě i v týlu. Používá k tomu různých prostředků, vymýšlí nejrůznější postupy, zvyšuje hlas, nechává se natáčet na popředí plačících dětí, dělá rozhovory s čerstvě zraněnými. Ale jen občas, a já jsem nikdy nepřišla na to, co je tím klíčem k otevírání lidských srdcí, se podaří, že dokáže neštěstí druhých předat tak, že se stane i neštěstím příjemců jeho zpráv a reportáží. Vždycky, když se to povede, tak se novinářovi, pokud se to vůbec dozví, protože je od svých čtenářů obvykle fyzicky velmi vzdálen, velmi uleví.Podělí se o v sobě nakupený smutek z toho, že bezprostředně nemůže zabránit prakticky vůbec ničemu. Může si říct, že matka, které právě zemřelo dítě a kterou on poměrně drasticky postavil před objektiv a nutil ji plakat přímo na kameru, mu odpustí, protože díky němu se mohla o své neštěstí podělit s milióny lidí. Že z těch miliónů několik set rozhořčeně vyjde na druhý den do ulic a bude protestovat proti zabíjení civilistů. A že jeden či dva prezidenti se zaleknou síly veřejného mínění, utvářeného mimo jiné i záběrem oné plačící matky, a napíší válčícím stranám, aby toho nechaly. A že jedna z těch válčících stran vyzve k mírovým rozhovorům, nebo si při bombardování města dá větší pozor. A tak zemře o něco méně dětí."  

Dilema, naznačené v citovaném textu, reflektovala profesionální novinářka rok poté, kdy  jsme obě svou  frustraci z iluzornosti vlastního počínání ventilovaly do vzájemné emailové korespondence.Ona točila záběry, já organizovala demonstrace. Vzhledem k tomu, že jsem se jako člověk i aktivní občanka s podobnými pocity bezmoci potýkala již dříve v případě konfliktu v Jugoslávii, byla jsem vůči zprávám z Čečenska nejen citlivější, ale možná i vybavenější k tomu přijmout tu nevyslovenou výzvu, kterou válečný korespondent zapeče do své objektivně podané zprávy z bojiště. Často si říkám, do jaké míry byly i mé osobní okolnosti příčinou toho, že jsem hozenou rukavici zvedla a začala nejdřív impulzivně, potom programově vymýšlet a uskutečňovat kroky, které mne posléze zavedly až  k samotnému „srdci temnoty". Memoranda, občanské petice, debaty s politiky, demonstrace před  vraty ruské ambasády, na náměstích a podobně způsobovaly na mojí, naší i druhé straně jistá okamžitá uspokojení z činu, úlevu, plynoucí ze skutečnosti  sdílení emoce. Otázka, jak je možné vybalancovat míru zla a temnoty, vyprodukované strůjci masivní křivdy na nevinných lidech, nezmizela a v podstatě  každý náš další skutek nám ji  stále více zpřítomňoval a komplikoval. Deset let hledám odpověď na tuto otázku, systematicky a různými směry a vím, že počátek je právě v té chvíli, kdy jsem zírajíce na plátno nebo obrazovku přijala emoci, vyslanou do světa těmi, kteří stáli za štítem kamery v ochranné a výsostné bublině svědků. Přijala jsem ji jako výzvu i proto, že mým celoživotním tématem je hledání zpětné vazby a naopak stav totální izolace a to jak na osobní tak kolektivní rovině. Nejčastějším tématem, které se ke mně znovu a znovu a ve variacích vracelo po celých deset let v osobních rozhovorech se ženami a muži bylo právě téma izolace. Izolace, způsobená příliš silnou dávkou drastických příběhů, okolnostmi vnucenému pocitu viny a ponížení, které my, kteří přijímáme zprostředkované příběhy odtamtud, vidíme jako drastické a maximálně traumatizující, ovšem těžko si už dovedeme představit, co se děje s individuem a kolektivem, pokud je donucen prožívat tyto situace jako  „normalitu". Na stav války si lidé, kteří mají  geneticky zakódovaný  pud sebezáchovy, rychle zvyknou. Smrt, bolest, ztráta  majetku se stávají normálními součástmi života. Život a čas ztrácejí hodnotu, jak ji vnímáme my. Průběžně si připomínám momenty, v nichž byly tyto stavy dobře vystiženy výroky mých přátel a pozdějších kolegů či kolegyň. I tyto výroky můžeme zpětně pozorovat  optikou genderu a přiřazovat k nim své situace, prožívané v jakkoli krizových časech.

 

Starost o sebe, starost o druhé

Nebreč, tohle se tu nedělá. Tady se každý musí starat sám o sebe", řekl mi začátkem srpna  2004, měsíc před  tragedií v Beslanu architekt a stavební inženýr Ali, místní spolupracovník české humanitární organizace, která působila v Čečensku do r. 2005. Výrok byl pronesen v době, kdy jsem se poprvé dostala do Grozného a do uprchlických táborů na  hranici Ingušska s Čečenskem. Bylo to poprvé a naposled, kdy  jsem si na Severním Kavkaze dovolila poněkud  podlehnout emocím. Možná jsem to udělala podvědomě i  proto, že  jsem chtěla vidět jejich reakci. Častokrát  jsem se později k tomuto okamžiku vracela i proto, že to bylo právě chování a výroky našich mužských přátel a kolegů, které mi pomohlo pochopit v kontextu význam imperativu starosti o sebe sama.

A napadlo mne to často i při četbě různých politických analýz a komentářů, kde bylo často poukazováno na neschopnost čečenských politických autorit postarat se o to, aby Čečensko jako stát nezůstalo izolováno a aby bylo schopno samostatné existence nikoli na úkor, ale ve  prospěch sebe sama a okolí.

Další důležitý výrok, který často připomínám, zazněl z úst Rozy, naší služebně nejstarší kolegyně v Grozném. Když během pohodového rozhovoru při jedné ze svých návštěv v Česku vzpomínala na začátky své práce pro náš společný projekt, řekla mi: „ Možná stejně, ne-li víc než plat, který jsem od vás dostávala, mi pomohla možnost pomáhat druhým lidem. Zjistila jsem, že přitom krásně zapomenu na svoje trable, že  se jich  na chvíli zbavím, a pak na ně mám větší sílu."  

Jedna z žen, které absolvovaly naše kurzy v Grozném, mi posléze napsala v osobním dopise:

„Dáváte nám naději, že vše není tak špatné, jak se to zdá." Uvědomila jsem si časem, jak velice důležité je racionální a správně načasované působení emoce. Moje slzy při prvotním setkání se s čečenskou realitou byly vlastně importem našeho kontextu - u nás si slzy můžeme  dovolit. Soucit, vyjádřený gestem nezištné pomoci a proměněný v čitelný a oboustranný vztah je v kontextu válečné normality novou, jinou hodnotou, tedy prostředkem, jak jinak  lze komunikovat. A  byly to právě ženy, které se  po tomto mostu „jinam" vydaly. A to i přesto, že jejich vlastní podmínky zdaleka nevytvářely situaci, kdy by si ony mohly dovolit  tento etický a kulturní nadstandart.

Uvedu ještě další příklad, který se týká přenosu informace skrze filmový dokument a vyvolává zásadní otázku, se kterou se potýkají především ti, kteří skrze médium exportují tragédii obětí válečného násilí. Mezi novináři je to jedna z nejslavnějších a nejdiskutovanějších scén, kdy během kobercového bombardování Grozného autor točí malého chlapce, kterému právě zabili otce. Ze  scény plné mrtvol, hořících aut a trosek utíká směrem ke  kameramanovi strašlivě řvoucí vyděšené dítě a přímo do kamery zoufale prosí: „strýčku, vem si mne, prosím, bydlím za támhle za rohem..." Kamera před dítětem couvá, utíká dál a jen točí, a dítě je samo, zoufale samo. Ten záběr je krajně apelativní a hluboce burcující:  nejen osoba za kamerou, ale ty oči, které vyskočí za vámi do sedadla  kinosálu a už se vás nepustí...Film s názvem Čečenská ukolébavka, jehož součástí je tato scéna, jsem viděla mnohokrát, protože je to jeden z nejlepších dokumentů o práci válečných korespondentů a dokumentaristů, a  často je doprovázen diskusemi, na něž jsem někdy zvána jako člověk, který zůstává s čečenským kontextem v kontaktu. Na tuto scénu ale vždy odcházím ze sálu. Až po nějakém čase mi došlo, že to není ani tak to dítě, které mne dostalo, jako bezmoc, kterou cítí kdokoli, kdo se s pohledem těch očí setkává. Je to výpověď o tom, co zůstává v člověku, který je dotčen přímou výzvou a sám si je palčivě vědom toho, že na situaci nejen onoho dítěte nemůže nic změnit. Je to bolest, která je na vás hozena naprosto nečekaně, naráz a od té chvíle nezbývá jiná cesta, než se buď snažit se jí zbavit, nebo najít způsob, jak ji přijmout a zpracovat. A nebyl to nakonec ani Robert Parsons, autor záběru, kdo ty oči poslal dál, byla to jeho pozdější žena, gruzínská filmová dokumentaristka Nino Kirtadze, která Čečenskou ukolébavku vytvořila se  zjevným záměrem společně s kolegy hledat odpověď na otázku „A co já" ?        

 

Ženy a muži ve válce: Přenos a transformace stresu

Médiem na jiné úrovni, kde je možno sebrat a dokumentovat informace o životě lidí za maximálně stresujících situací, je soubor rozhovorů. Ta myšlenka vznikla proto, abychom se více přiblížily, abychom se dostaly do těch úrovní komunikace, kde lze hledat společný jazyk.  Na objednávku Gender studies rozhovory uskutečnila Petra Procházková v Grozném na přelomu let 2000/ 2001, těsně předtím, než byla vyhoštěna, poslední pak natočila v českém uprchlickém táboře až v r. 2002. Já jsem s těmi texty poté žila něco přes rok než se podařilo knihu připravit a pořídít i anglický překlad, aby mohla  pod názvem Aluminiová královna vyjít na podzim v roce 2003. I  toto pa předznamenalo další proces, určující hlavní charakter naší pozdější práce v Grozném. Cílem bylo nejen získat informace, ale  prolnout naše kontexty, na formátu rozhovoru společně  se  ženami z Grozného hledat optimální životní polohu, ke které se snad někdy budou moci vrátit. Citace z jednoho rozhovoru nám posléze posloužila i jako titulek ke  druhé putovní výstavě fotografií žen z válečných zón,  jejíž autorkou je fotografka Iva Zímová: „Dožít se lepších časů". Toto byly první pokusy vytrhnout naše nové přítelkyně z války z okamžiku a  rozšířit jim časovou perspektivu.  

Otázky v knize jsou totiž natolik genderově sugestivní, že mnohý čtenář je osloven nejen odpovědí, ale otázku automaticky vztáhne do pole své paměti a zkušenosti. Proč jsou nervy žen během dlouhodobého stresu pevnější než nervy mužů? Jak dokáží  muži a ženy zpracovat osobní tragédie, jak umí hospodařit s energií?

Kniha je totiž koncipována  tak, že v sobě nese nejen svědectví o válce očima žen, ale odkrývá i univerzálně platný konflikt, který ženy a muži ve vztahu k sobě a společnosti v přelomových dobách prožívají. Na pozadí extrémních podmínek tento konflikt působí velmi obnaženě a je znepokojující  pro každého pozorného čtenáře. V době, kdy jsme tvořily první tým sdružení Berkat, jsme se programově nijak nevymezovali pouze na ženy, nicméně jiná možnost ani nebyla, než začít komunikovat a spolupracovat s nimi. Otázky každodennosti jsou doménou žen. A podpořit ženy znamenalo také podpořit rodinu, děti.  Tím pádem logicky vyplynulo, že naše první komunitní centrum bylo koncipováno jako ženské centrum. Nakonec i místní muži, což mne velmi překvapilo, reflektovali to, že na těch ženách je toho strašně moc naloženo, a že akční a svépomocná komunita žen má smysl. Model ženského centra se posléze vyvinul od roku 2006 na Centrum Doezal, neboli Rodina. Princip rozbíjení tíže neřešitelných existenčních problémů pomoci sdílení je myslím hlavní a univerzální hodnotou, kterou se nám podařilo do Čečenska importovat. V následujících letech se potvrdilo, že i důraz především na tuto hodnotu při společné práci sám o sobě vede k transformaci přetrvávajícího stresu, v němž se člověk ztrácí a přichází o veškerou, neřkuli tvůrčí energii, do činorodosti směrem dovnitř i ven.

Proměna rolí žen a mužů v prostoru osobním a veřejném je  dalším tématem, které zaznělo v textech rozhovorů a které bylo velmi užitečné brát při práci v následujících letech v potaz.   

Ženy se v rozhovorech často zamýšlejí nad postupným ztrácením mužů a nad důsledky, které  z toho pro  ně i  pro celou čečenskou společnost plynou. Dokonce se domnívám, že společný smutek těchto žen -  ztráta  mužů jako hlavní životní opory - je  memento, které vychází z této knihy  jako nejsilnější - možná i proto, že je to plíživé téma, které dnes i v západní občanské společnosti začíná zaměstnávat mysl mnohých z nás. Pro názornost uvádím pár citací hrdinek knihy: 

„Většina mužů sedí  doma. Já se  taky  toho svého bojím pustit na ulici samotného. Když  není  zbytí, raději jdu s ním. Já ho  chráním, ne on mne. Je  vysoký, urostlý, takovým hrozí od Rusů největší nebezpečí...Muži teď  utíkají od  rodin častěji než  dřív. Já je  z ničeho neviním,  spíš je lituju. Třeba už se nemohou dívat na vlastní bezmocnost, a dokud nedokáží rodině pomoci, nechtějí být na očích.Je jednodušší  nakrmit devět dětí než devět  dětí a jednoho  chlapa, který  ti jen leze na nervy... já  bych si ale přestala svého muže vážit, kdyby se zařadil mezi baby do fronty...Naši muži teď přišli o to, co pokládají v životě za ze všeho nejdůležitější. O  vlastní důstojnost, která je u nás do jisté míry opřena o schopnost materiálně zajistit  svou rodinu...No a ženy pokládají  za nejdůležitější něco  jiného - své děti. Aby je  zachránily, jsou ochotny podniknout  cokoli. Třeba se i  ponížit. Muž vždycky nejdřív přemýšlí o sobě, pak o druhých...(Elza  Dugajeva, Aluminiová královna)

„V době, která panuje nyní,tedy ani válka ani mír, muži nevědí, kam se zařadit, co dělat. Zda vzít do ruky  zbraň nebo si hledat práci..."(Kalimat, Aluminiová královna)

„...nikdo, kdo válku neprožil, si nedovede představit, co to je žít v neustálém, ani na vteřinu nepřestávajícím stresu. A naši muži na sebe nabrali víc zodpovědnosti, než dokázali unést...každý někam ujel, někdo k partyzánům, někdo burcovat veřejné mínění, někdo se prostě ztratil, nebo schoval, aby se mu nesmáli, že nic nedělá. A ženy zůstaly doma s dětmi.Zjistily jsme, že se bez mužů dokážeme obejít. Já teda určitě...Dřív se muži nesmírně aktivně starali o rodinu, pořád někde pobíhali, vydělávali peníze, plodili děti, stavěly domy, opravovali  auta...Teď jsou neuvěřitelně pasivní, nebo nejsou k dispozici, protože se někam poděli...Každou chvíli je mohou sebrat a už je nikdy neuvidíš. Někde něco vybuchne, a aby  mohli ruští vojáci svým náčelníkům dokázat, že něco dělají, seberou prvního, kdo jim padne pod  ruku a obviní ho z teroristického činu. Nikdo nebude nic dokazovat, nikdo nebude nic  vysvětlovat...Strašně jsme ztvrdly. A muži naopak vyměkli.Prostě se nám jedno mužské pokolení zhroutilo před očima..." (Liza Ibragimova, Aluminiová královna)

Když přemýšlím o vývoji čečenské společnosti k dnešním dnům, kdy je život tam organizován de facto na principu sultánské despocie, říkám si, že je to možná i jeden z důsledků ztráty rovnováhy a historicky dané přirozené soudržnosti mezi muži a ženami v Čečensku. 

 

Lidský příběh jako atraktivní mediální produkt

„Lákají mne lidské příběhy" říká v jednom rozhovoru volná novinářka Tereza Engelová, která  působila nejdřív jako novinářka, poté jako učitelka v Pákistánu. Proč jsou lidské příběhy v době mediální přesycenosti atraktivní? Snad proto, že jsou lékem podmědomého strachu z totálního odcizení. Na druhou stranu například vznik dnes velmi populárních „adopcí na dálku" vznikl na bázi vstupu  do „lidského příběhu" a byl rozšířen právě mediální propojeností, která byla v tomto případě dovedena do důsledku uskutečněním oboustranně prospěšného vztahu mezi  příjemcem a objektem informace.

V této souvislosti se ovšem vynořilo posléze i téma,  které dnes považuji za velmi důležité:

„Tabu mezi osobním a veřejným prostorem". Krizové oblasti jsou vždy po určitý krátký čas mediálně atraktivním prostorem. Novináři a novinářky, kteří se v krizových oblastech často pohybují, získávají svým způsobem jako osobnosti určitou prestiž, ba jistý výlučný status, spojený někdy se samovolnou mytizací. Ač nejsem novinářkou, přesto jsem po svých cestách do Čečny byla jistou dobu zvána do rozhlasových studií k různým diskusím. Pamatuji se na jeden okamžik, kdy se mne jeden rozhlasový redaktor na chodbě před  studiem zeptal - „proč TAM vlastně jezdíte?" Má odpověď „protože je to součást mojí práce" ho zjevně vůbec nezajímala, neboť za mne vzápětí aspiklenecky mrkajíc odpověděl sám:  „Vy máte ráda  vzrušení, že."  Nic mi nepřipadalo tak totálně mimo jako toto zdůvodnění. Nicméně jsem si uvědomila, že dobrodružné je právě to hledání zpětné vazby. Lidé v dnešním světě málokdy touží po skutečné odpovědi, protože komunikují na základě hotových znaků. Žena, která jezdí do oblasti, kde se líhnou teroristé, kde se střílí, unáší, vraždí, kde se řežou hlavy - taková osoba se bývá automaticky zařazena do kategorie akční hrdinky závislé na adrenalinu. Na druhé straně si pamatuji, jak živě reagoval zdánlivě klimbající a přec přítomný kníže Karel Schwarzenberg, když jsem - na podzim v r. 2006 na veřejné diskusi o kontinuitě vztahů a významu osobního setkávání s lidmi z Čečenska, po právě ukončeném měsíčním pobytu 24 mladých  Čečenců a Čečenek v Čechách a na Moravě - prohlásila, že nadešel čas zprovoznit českočečenskou cestovní kancelář.

Tak jako informace o konfliktu, stresu, traumatu a cestě k normalitě mají svůj vlastní život a  v časové či geografické perspektivě nabývají různých podob a forem, tak fungují i vztahy, které v životě nebo práci vznikají, zanikají nebo dále pokračují. Jak vykládat někomu o odpovědnosti, kterou člověk cítí, pokud vstoupí do osobního příběhu někoho jiného? O vztazích, z nichž už nelze vystoupit, protože se člověk se najednou, aniž by na to byl připraven, stává sám součástí příběhu. Tehdy poprvé jsem si jasně a na vlastní kůži uvědomila, že jsou informace, které jsou nepředatelné, právě proto, že jinak než osobní zkušeností je člověk ani nemůže přijmout. A že přesně tak to mohou mít i někteří novináři, dokumentaristé, publicisté. Tedy ti, kteří mají v popisu práce svou informaci „uvařit", neboli upravit její formu tak, aby byla momentálně poživatelná. A to i ti, kteří se jako relativně nezávislí dostanou do situací, kam by se za normálních okolostí žádný jiný svědek nedostal. 

 

Svoboda a odpovědnost za příjem a předání informace.

Často jsem se během své práce pro Berkat ptala sama  sebe, do jaké míry sami novináři přemýšlejí o své roli v procesu skutečnosti a do jaké míry se vědomě stávají nástrojem diktátu trhu s informacemi.

Sami novináři z krizových oblastí se často stávají mediálními ikonami a jsou tedy nuceni chtě nechtě pracovat i se svým osobním příběhem. Na přelomu století, tedy začátku své práce pro Čečensko jsem pár z nich poznala velmi osobně, tudíž mám možnost sledovat i jejich osobní dilema, plynoucí z neustálého balancování mezi osobní a veřejnou identitou. Vnímají sami sebe v procesu předávání informace jako svědky, mluvčí, vyjednavače, nebo zároveň i jako hybatele skutečnosti? Lze abstrahovat z jednotlivých příběhů novinářek a novinářů něco jako genderovou charakteristiku?  

Někdy v roce 2002 jsem s Petrou P. sdílela její spor o smyslu novinářského snažení, který vedla se svým kolegou a přítelem, ruským novinářem Andrejem Babickým. Cituji větu z jejich vzájemné korespondence, kterou jsme s Petrou posléze použily jako motto ke knize „Aluminiová královna" : „Jak potlačit bolení duše a  zlikvidovat pocit, že jsme  dílem zodpovědni za osudy těch, s nimiž jsme se osobně setkali a vysáli z nich jejich historie, abychom je pak prodali a chvástali se tím, že  jsme jejich bolest dokázali pochopit a předat dál?" Vím, že toto dilema řeší asi každý, kdo se lidskému utrpení dostane blízko a vybere si ho jako téma. Škála způsobů, jakými se s tímto dilematem jednotlivci potýkají, je široká.  Jsou ti, kteří podlehou iluzi o tom, že svou přítomností v konfliktech něco zásadně ovlivňují. Například bývalý válečný zpravodaj, dnes senátor Jaromír Štětina, se domnívá, že : „ kdybychom tam nebyli, vedly by si znepřátelené strany ještě hůř, než když jim novináři dýchají na paty" (cit. PP)  Postoj ruského novináře Andreje Babického charakterizuje Petra P. jako „tvrďácky" skeptický:„ Navíc bych ale řekla, ze Andrejova jakási bezcitnost a snaha tvářit se nadmíru profesionálně je póza, pokus o zachování si mužsky tvrdé pozice ve chvílích, kdy prostě nelze nesoucítit. Je to jeho obrana před tím být trvale deprimovaný a smutný právě z nicotnosti našeho novinářského snažení."  Petra P. řešila své dilema tím, že se obklopila  lidmi, kteří nevyslovenou bolest tohoto dilematu vycítili, a de  facto částečně i kvůli ní společně začali vymýšlet způsoby, jak této bolesti přímých svědků ulevit - začít konkrétně  rozvíjet  vztahy, které oběti neštěstí vytrhují z pasivní izolace. O své dobročinnosti však odmítá psát:  „O dobročinnosti vlastní nedokážu vlastně ani hlesnout. Ani své blízké přátele neumím zviditelnit - nevím ani, jak to přesně formulovat. Je mi to trapné... chci, aby to byla spíš nadsázka a sranda, a ti ostatni to ale tak nevnímají. Mám ráda, když se sál třese smíchy při vyprávění o hrůzách v Afghánistánu, a zároveň přemýšlí, jak těm lidem pomoci. Nesnáším patetické výroky, vychloubání, sentiment. Mám z toho husí kůži. A tak raději většinou nepíšu o aktivitách Berkatu nic".

Speciální kapitolou je novinářka-aktivistka. Annu Politkovskou jsem poznala také před více než deseti lety. Krátce jsme si vyměnily emaily.Jak šel čas a já jsem skrze osobní i pracovní vztahy pronikala hlouběji do čečenské problematiky, stávalo se, že jsem už nebyla schopna číst její texty. Anna podlehla intenzitě tématu natolik, že její působení v osobním a veřejném životě splynulo v jedno, což se jí nakonec stalo i osudným.Je asi zcela pochopitelné, že ztratila odstup. Byla to její volba a jistě si byla osobně vědoma veškerých rizik. Pro mnohé novináře a  lidskoprávní aktivisty i mladé lidi se stala ikonou.Často se  sama sebe ptám, do jaké míry  jí byla tato role vnucena mediálním trhem a do jaké míry ji na sebe vzala vědomě sama. Nicméně fakt, že rezignovala na respekt k vlastnímu soukromí, pro mne mnohokrát znamenal v podstatě nepříjemnou otázku - neznamenalo to zároveň ztrátu respektu k soukromému prostoru těch, o nichž podávala zprávu? Do jaké míry je přípustné ve jménu boje za spravedlnost používat příběhy lidí, aniž bychom se starali o důsledky pro ně samotné?  

A pak jsou zde samozřejmě i typy novinářů i novinářek, jejichž práci nelze označit jinak, než jako mediální porno, kde schází jakýkoli respekt k aspektům intimity a hloubky osobních i společenských tragedií. Jsou to ti, kteří se často ani nikdy  do oblastí konfliktu nedostali, ale z různých důvodů je téma přitahuje. Na tom nic špatného až do té míry, dokud je čitelný důvod jejich činnosti. Jakmile ovšem začnou skládat informace tak, aby v nich bylo co nejvíce odřezaných hlav, uší a končetin a vedle nich instalují soudy o tom, kdo, co komu a proč není to nic jiného, než pouhý „tanec na mrtvolách".

 

Dobrovolná izolace neboli rezignace na přítomnost v mediálním prostoru. Tajemství, příběh, fikce a zamlčená skutečnost.

Tabu - tedy to, že se o některých věcech nepíše, je jedna z nejdůležitějších informací, jaké  jsem já osobně postupně přijala. Jsou určitá místa, kam nikdo nesmí, a ti novináři, kteří jsou zvyklí svou práci kriticky sledovat, toto chápou. Někdy i informace může být  nikoli mostem, po němž se dá ujít kus směrem k pochopení, ale naopak bariérou, která v žádoucí komunikaci vyvstane.  

Mediální prostor je totiž sám o sobě izolován od skutečnosti již tím, že používá produkty a skládá  je podle aktuální poptávky. Poptávka  sama však vzniká odtržena od samotné skutečnosti, protože  se odehrává v rámci dorozumívacího jazyka, vytvořeného institucionálně a účelově. Téma samotné se pak často stává doménou „kolážistů" na objednávku, kteří vaří z toho, co je pikantní a  co je zrovna k dispozici. V případě Čečenska si to mohou krásně dovolit, vzhledem k tomu, že Rusku se prostě podařilo tzv. „vyhrát mediální válku"  neboli dokonale a hermeticky prostor Čečenska odříznout. Novinářům, a to především nezávislým,  tedy  těm, kteří  se „chtějí udělat" na tomto stále ještě otevřeném, byť reálně přehlíženém tématu, pak nezbývá, než  tvořit z toho, co kde vyhrabou. Propast mezi tím, co je „mediálně zajímavé" a tím, co se  ve skutečnosi odehrává, je prostor, kde se výměna informací odehrává jinak, než mediálně. Respektive mění se tam nástroje zprostředkování informace, prohlubují se a rozšiřují do  časového kontextu. Stávají se tak paralelní mediální alternativou.

 

 


Jana Hradilková je:

Průzkumnice, organizátorka, zakladatelka, spisovatelka a služebnice nápadů svých i nápadů přátel.

Skoro třicet let vdaná matka čtyř dětí.

Spoluzaložila několik nevládních organizací  (Pražské matky, Gender studies, Ašoka-podnikatelé pro obecný prospěch, Berkat, Semja v Grozném, Formace.)

Snaží se vytvářet a kultivovat  podmínky pro tvořivé konání lidí, kteří mají potřebu být aktivní a prospěšní rovnovážně sobě i svému okolí. 

www.berkat.cz, www.cecna.cz, www.inbaze.cz

email: kristanka@nebesa.cz