23.05.2013 Lidé v Grozném a my v roce 2013

doezal.jpgPopravdě řečeno, když srovnáme dění česko-čečenské komunity přátel z posledního roku a dříve, nelze si nevšimnout, že jeho energie a množství aktivit značně pokleslo. Nacházíme se v době útlumu, nikoli však poklesu přízně! Stále ještě se daří udržet to, co jsme před téměř třinácti lety zakládali - potřebu držet při sobě a radovat se ze vzájemného vztahu.

 


A soustředit se na udržení alespoň minimální kapacity pro pomoc těm, kteří to potřebují a dělit se s nimi o radost z malých dobrých zpráv a z každého drobného překlenutí se do lepší situace než je ta předchozí. Což platí v Grozném stále jako dřív.

Přestože totiž je to dnes město téměř luxusně vyhlížející, kompletně opravené a stavebně se stále rozvíjející, žít tam a v jiných čečenských obcích není příliš radostné.

Dnes není mnoho důvodů za hranicemi Čečenska se tou zvláštní situací tam zabývat. Nestřílí se tam, mají tam celkem pořádek, problémy jsou zametené, schované. Vnější forma velí OK! Kdo ale zná Kavkazany, necítí se v dnešním Čečensku vůbec dobře. O tom, že je tam něco zásadně špatně, svědčí i stále narůstající vlny emigrace. Válka odtamtud nezmizela, dostala jen novou podobu. Nikdo tam vám o tom nebude vyprávět, lidé si zvykli žít s tím, že jsou drženi pod krkem. Žijí schovaní ve svých zbrusu nových domech za vysokými zavřenými vraty, bez oken do ulice, které zejí většinou prázdnotou.

Šéf české mise ČKCH Tomáš, který jezdí občas do Grozného, jezdí a vozí i našim přátelům naše příspěvky, mi o tom řekl:

Poznat zblízka ty lidi tam je zajímavé, protože ta země prošla hrozným utrpením a poznat ty lidi a tu společnost mě zajímá, protože s něčím takovým se tady nesetkáš. Možná na Balkáně. Ale můj základní pocit z Čečny a z Grozného je prostě depresivní, protože tam úplně cítíš, jak tam něco nefunguje. A nevíš vlastně přesně co, já jsem si to celou dobu vůbec neuvědomoval... Až potom jsem si ale uvědomil, když jsem začal cestovat po Kavkaze, když jsem jel třeba do Dagestánu do Machačkaly nebo na druhou stranu do Osetie, jak je ten Kavkaz vlastně úplně jiný. Čečna podle mě momentálně není příklad normální a zdravé kavkazské společnosti. Je tam něco špatně. Ptal jsem se lidí, když jsme cestovali po Dagestánu, jak je možný, že to tady takhle žije a v tom Grozným je to takové zvláštní, studené. Nepotkáváš lidi na ulici, mají tam tu krásnou mešitu, to centrum a to město vypadá načančaně, ale vůbec nemá ducha, úplně se tam ztrácí ten genius loci...

Tomáš dále říká, že společnost jakoby se zatáhla do sebe, do svých naleštěných baráků jako ze stavebnice, do svých iluzorně nedobytných pevností - a každý vám vlastně potvrdí, že tady válka ještě neskončila, proměnila se ve skrytou válku mrazivě a plíživě občanskou.

Z našeho hlediska asi to nejmenší, co lze dělat, je podle možností přispívat k podpoře výskytu tepla skrze srdečnost, které jsme schopni skrze udržení žitých a průběžných vztahů, které mezi námi jsou. Nejsme sami, kdo tohle ví. V Čečensku působí za velkého osobního vypětí několik nevládek, které byly založeny s pomocí přátel odjinud ve stejném období jako náš Berkat. To, co je výrazné a pozoruhodné, je fakt, že většinu energie a zastoupení v těchto organizacích drží ženy. Ty se také projevují nejotevřeněji a jsou zároveň vystaveny největšímu tlaku, protože jsou v přímém kontaktu s přímými důsledky hlubokých ran společnosti. Ony jsou tím bdělým a akčním pojítkem mezi situací otevřeného konfliktu konce devadesátých let a dnešní , výše popsanou atmosférou. V rozhovoru s Tomášem jsme se shodli, že jsme nepoznali statečnější osoby, než jsou tyto ženy.

Před dvěma lety jsme ztratili oporu v podobě českým státem podporovaného rozvojového projektu, který zabezpečoval chod komunitního Centra pro rodinu. Příčin ztráty tohoto angažmá je několik a asi není podstatné se jimi zabývat. Optimista ve mně řekl - však bude dobré, když si naše ženy poradí s tím, co jsme jim za těch deset let byli schopni na osobní i institucionální rovině poskytnout, dokáží již samy poradit. Dokázaly - většina z nich si byla schopna najít zaměstnání. Jako tahoun našeho programu zbyla Roza, která dále pokračovala ve své lektorské a hmanitárně-sociální práci s těmi, kteří to nejvíc potřebují. Nicméně i její nezlomná energie má své limity. V uplynulém roce ona i její muž Zaindi museli být několikrát hospitalizování, stres poznamenal jejich zdraví tak, že se nakonec dostavila zdravotní krize.

O to víc bylo znát, jak důležité je dodávat z Česka nejen malé částky, vybrané na podporu jimi podporovaných dětí a rodin, ale i zprávy o narozených dětech jejich českých přátel. I na naší straně se toho totiž hodně změnilo, i u nás se osobní i společenská situace rychle vyvíjí a všem nám, kteří jsme se čečenskému programu věnovali, se mnohé přihodilo. Čekáme a vyhlížíme novou energii a nové, mladé spolupracovníky. První už máme, dvě studentky Janu a Kateřinu z Brna, které se loni v létě pohybovaly na Kavkaze a spolu s Rozou a lékařkou Lenou velmi pomohly obstarat skupinu dětí z Grozného při ozdravném pobytu u Kaspického moře. Dívky se přitom sešly v Grozném s bývalými členkami a členy taneční skupiny Maršo. Sešly jsem se a povídaly o možnostech další práce. Roza během svého pobytu v nemocnici absolvovala rozhovor a o své dobročinné práci pro čečenskou televizi. Spolupracuje s další organizací, které se v rámci malé koalice tamějších nevládek na několikátý pokus povedlo získat jakýsi mezinárodní grant. Je ale vidět, že je to pro ně extrémně těžké a energii vyčerpávající - vejít se do požadavků, kladených těmito mezinárodními a EU projekty. Pochybujeme společně s nimi, že pro ně tento typ financování bude v budoucnosti rozumný. Jsou tak trochu ve slepé uličce a je otázka, jak dlouho to vydrží...

V této chvíli se tedy soustředíme na to udržet to, co znamená pro naše přátele největší zdroj podpory a co jim samotným působí radost. Což je hlavně podpora dětí a Roziny pedagogické činnosti. Podporu dětí teď hlavně směřujeme do uspořádání každoroční letní sbírky pro uskutečnění ozdravného pobytu u moře.

K podpoře další práce Rozy bude nutné navázat asi i nové podpůrné vztahy tam, kde je zájem o kontakt s čečenskou skutečností. Ona je totiž člověk, který dokáže cítit a jednat nejen jako statečná Čečenka, ale i jako žena, která už několikrát byla v Evropě, v Čechách a na Moravě a dokáže přenést do své práce to dobré a čisté, co z trvajících osobních vztahů mezi absolutně odlišnými světy vyplývá.

 

Jana Hradilková, 21. 5. 2013