14.07.2013 Studená válka v Grozném

Rozhovor s Tomášem Tetivou, programovým manažerem Charity ČR pro Severní Kavkaz

(1. část)


mesita_auto.jpg
Jana Hradilková: Ty jsi teď vlastně jediný člověk, kterého znám, že jezdí do Čečny. Tak mi řekni, jak se tam změnilo cestování? Jak se do země v současné době dostaneš?
T: Dřív jsem létal přes Moskvu, potom z Moskvy do Grozného, což bylo jednak hrozně drahý - ta cesta vyšla asi na více než dvacet tisíc korun. V Moskvě se většinou muselo přespat a také zaplatit taxík z jednoho letiště na druhé, takže to vycházelo na nějakých 22-23 000 Kč. Teď létám přes Tbilisi, protože vloni se otevřel hraniční přechod s Gruzií. Je tedy nejschůdnější koupit si letenku do Tbilisi, což je nějakých sedm osm tisíc korun a potom jet taxíkem nebo maršrutkou z Didube, autobusového nádraží v Tbilisi, do Vladikavkazu v Severní Osetii. Tahle varianta může vyjít na asi 10 000 Kč, takže je to o více než polovinu levnější. A navíc zajímavější, protože přejíždět hřeben Velkého Kavkazu je zážitek.

Jana: Cestování se vskutku o dost zlepšilo, což je určitě další důvod, proč uvažovat o cestě do Čečny. Já bych tam potřebovala zajet. Nebyla jsem tam dva roky.

T: Nevím, jestli bych někomu zrovna doporučoval jet do Grozného nebo vůbec do Čečny. Můj základní pocit z Čečny a z Grozného je prostě depresivní. Úplně cítíš, jak tam něco nefunguje. A nevíš vlastně přesně co. Až časem jsem si uvědomil, když jsem začal cestovat po Kavkaze, že v Machačkale v Dagestánu nebo ve Vladikavkazu v Severní Osetii je ten Kavkaz vlastně úplně jiný. Podle mého názoru za tím stojí rozpolcenost společnosti, kterou rozdělila válka a vlastně i občanská válka, která tam de facto proběhla.

Jana: A ona tam vlastně svým způsobem stále trvá, je utajovaná,
pod pokličkou.

T: Ano, taková studená občanská válka. Někteří místní mi přímo řekli, že válka ještě neskončila. V Grozném je to prostě takové zvláštní, studené. V centru potkáš na ulici hrozně málo lidí. Mají tam sice krásnou mešitu, město vypadá načančaně, ale postrádá ducha. Úplně se tam podle mě ztratil genius loci. I ostatní města vypadají divně. Jako nějaké skládačky z Ikey nebo něco takového.

J: Ani na tom venkově tam nezůstalo nic.

T: Vybombardované byly i vesnice, obzvláště v horách. Teď je tam všechno nové, ale spousta domů nemá ani okna na ulici, jako by se ta společnost zatáhla do sebe.

J: Jak ze stavebnice...

T: Vypadají všechny trochu jako nedobytná pevnost a chodíš tam mezi tím, občas někoho potkáš, takový dost divný. Prostě co říkali místní - hele tady ta válka ještě neskončila. To je podle mě ten základní klíč k Čečně. Nezávislost už sice dávno není téma, ale pořád tam nedošlo k nějakému konsensu, jak by ta společnost měla vypadat.

J: Takže ta válka neskončila a je to oboustranná záležitost. Je tam něco zmrazeného a je tam strašně moc nevyřízených účtů, které se nahromadily a není z toho východisko. Ty tam máš přátele, tak když s nima vyjedeš ven, tak oni jsou schopni hovořit, tak bavíš se s nimi o nějakých možnostech do budoucnosti? Je tam nějaká vize, že by se někde rodila opozice, protože teoreticky i kdyby se tam všechno změnilo z nějakého důvodu, tak má ta Čečna kapacitu se vrátit do nějakého bodu, kde by mohla sama pracovat na nějaké svobodné autentické společnosti?

T: Moc jsme to neprobírali, oni jsou rádi, že tam nějak přežívají a moc tu budoucnost neřeší. Občanská společnost tam v podstatě neexistuje. Podle mě je to velký problém a nemyslím si, že má nějaké jednoduché řešení - ani teď ani v budoucnu. Myslím si, že je to podobný problém jako
Palestina - Izrael. Je tam nějaké řešení? Já vůbec nejsem schopen na to odpovědět. Myslím si, že trošku něco podobného je i tam.

J: Počkej, palestinsko-izraelský konflikt, to je konflikt, který již přesáhl ty hranice a kde je zamíchaných spoustu vnějších vlivů. Myslíš, že Čečna někoho zajímá ve světě?

T: Dneska už asi bohužel ne, ale v devadesátých letech Čečna byla téma. Jak pro velmoci, tak pro celou řadu arabských států. Teď už je to jenom spíše zapomenutá zemička na neklidném Severním Kavkazu. Pozitivně mne ale překvapilo, že tam není žádná nevraživost vůči Rusům. Po celé Čečně jsou blokposty (check-pointy) a tam slouží dohromady Čečenci i Rusové. Když jsem se to dozvěděl, tak mi to přišlo neuvěřitelné - jak je možné, že se tam nepovraždí? Ale nějak to funguje, oni říkají, že to jsou jiní vojáci, než tady byli za války a že už se všechno změnilo, takže když se je ptám na to, jestli cítí nenávist k Rusům, tak mi všichni tvrdí, že ne a je pravda, že to z nich ani necítím.

J: Já jsem to z nich nikdy necítila, oni vždycky pokud někoho vinili, tak vinili tu moc - ty konkrétní lidi, kteří způsobovali, že se tento průšvih stal, nikdy jsem tam necítila - alespoň u těch lidí se kterými jsem se přátelila nebo pracovala - nikdy jsem tam necítila nenávist vůči těm Rusům. To spíš cítím z některých emigrantů...

T: Já jsem čekal, že tam bude nenávist vůči ruské armádě, ale na nic takového jsem nenarazil. Viděl jsem např. jak v jedné vesnici stojí ruská kolona, byl tam zaparkovaný obrněný transportér, kolem běhaly zvědavé děti a starci přišli okukovat. Nebylo to tak, že by po nich házeli kameny nebo něco podobného. Oni to přijali jako skutečnost, jako realitu.

J: To je zajímavé, že tam tahle averze není a přesto tam ta atmosféra je smutná, studená a ten konflikt tam je.

T: Velký části společnosti je to jedno, je to hodně podobné situaci normalizace u nás po roce 1968. Spousta lidí prostě nechala politiku plavat a stáhla se do soukromí. Většina lidí je ráda, když prostě nějak přežívá, z Kadyrova nejsou nadšení, na druhou stranu ho trošku vlastně obdivují
pořád. Hodně citlivě ale vnímají současnou společenskou situaci v Čečně ženy. Když jsme se na tohle téma začali bavit, tak ty úplně běsnily.

J: Jak to pojmenovaly? Co je nejvíce rozzuřilo?

T: To, že ta společnost je úplně rozvrácená, systém tradičních hodnot v podstatě nefunguje. Objevují se tam takové fenomény, jakože tam jsou ženy, které zavraždí svoje manžele. To se tam nikdy nestalo a za poslední dva roky tam registrují asi deset případů. Prostě jako kdyby se tam najednou mohlo stát cokoliv a ony jsou z toho nervózní a celá tahle situace je jim hrozně nepříjemná. Další věc jsou občanské svobody. Jsou lidi, kteří vám řeknou, že za války bylo líp. Za války jsme byli svobodnější, mohli jsme říkat, co jsme chtěli. Teď něco řeknu a druhý den si pro mě někdo přijede. Těžko říci, co se stane, až se změní mocenská konstelace v Rusku nebo až skončí Kadyrov, ale je dost pravděpodobné, že tam propukne vyřizování účtů. Mechanismy krevní msty na Kavkaze pořád fungují. A to není něco, co se dá zahladit časem. Byly tam klany, které mezi sebou válčily 250 let. V každém případě je celá společnost vnitřně rozpolcená, lidé se
bojí otevřeně mluvit a žádné řešení nadohled.. Nebo já prostě nevím, jaký by mohlo být. Jedině nějaká pozvolná transformace celé společnosti. Nevím, netuším, nemám na to odpověď.

J: No, tam by musel být nějaký mediátor. Společnost je tam rozvrácená nejenom tou vnitřní občanskou válkou, která tam proběhla. Podle mě je rozvrácená a ovlivněná i tím, že ať chtěli nebo nechtěli, tak díky tomu konfliktu a díky zahraničnímu zájmu se tam otevřely nějaký hranice, vznikl tam nějakej koridor a ty lidi, kteří jsou tam aktivní, jsou solidární s těmi, kteří trpěli, jsou ovlivněný tím západním nebo evropským způsobem myšlení. V roce 2004 po Beslanu jsem dělala takovou petici do Evropy, "Kavkaz je součástí Evropy", ta spojnice s Evropou tady je, ať chtějí nebo nechtějí. Těch problémů, který tam jsou, hlavně zdravotní a sociální a psychický, těch je tam strašně moc. A ti lidé, kteří ty problémy řeší a pracují pro ostatní, tak to je něco nového podle mě. To je novinka v Čečně, to tam nikde dřív nebylo.

T: Na severním Kavkazu to celkem funguje.

J: Tak. A, myslím, že vznik tohoto typu osobního altruismu, to je tam prostě nové. Ti lidi se tam potýkají s velkými problémy. A když je chtějí řešit, tak nutně narážejí. Protože ty problém jsou způsobený právě tím rozvratem. Takže tyhle lidi nutně vidí pod povrch. A tak není divu, že jsou
naštvaný. Protože jsou v naprosto bezvýchodný situaci. Protože oni pracují, ale vlastně mají svázané ruce. Protože nemohou řešit kořeny toho problému. Oni jenom hasí následky a jsou pod strašným tlakem.

T: To si myslím, že se týká velmi malé menšiny lidí, která je společensky aktivní. A ten zbytek není asi v pohodě, ale zase to moc neřeší. Stejně jako to bylo v Českosovensku, že se tak stáhnou do svých rodin, rezidencí a dělají tam šašlik pro příbuzný a takhle tam nějak žijou. Priorita je pro ně ale samozřejmě vydělávat peníze. Tam je obrovská nezaměstnanost, oficiální údaje jsou nějakých 40 - 50%, ale ve skutečnosti to je 80-90%. Většina lidí je tam prostě bez práce. Práci mají ti,
co pracují ve státní správě, policie, školství, pošty a tak dále, pak nějaký podnikatelé.

J: A ty máš v tomto ovzduší přehled o tom, jak tam fungujou nevládky? Jsou pořád v pozici těch podezřelých?

T: V souvislosti s tím novým zákonem jsou podmínky pro působení nevládek poměrně složitější. Ten zákon začal platit někdy v prosinci loňského roku a samozřejmě nevládky, který mají financování ze zahraničí a vyvíjí nějakou politickou činnost - která ale není přesně definovaná v tom zákoně, takže se to dá nalepit v podstatě na cokoli - tak musí plnit určitý požadavky. Ve výročních zprávách se musí označovat za zahraniční agenty, stejně tak ve všech svých
veřejných materiálech, každý rok by měly mít prověrky z ministerstva financí a spravedlnosti a dalších.

J: A co se týče přímo těch čečenských nevládek, tak já si pamatuju, že naše spolupracovnice musely každý měsíc chodit na nějaké schůze a tam podávat zprávy. Všechny nevládky, co tam něco dělají, se tam shromáždily a dělaly takový konference na nějakém odboru ministerstva.

T: No, nás si každý měsíc nezvou, nebo teda aspoň o tom nevím. Nicméně při jedné návštěvě si nás pozvali na místní ministerstvo zahraničí a vyptávali se na naše projekty, čeho se týkají, kdo to financuje apod.

J: A co máte teď za projekty?

T: Máme teď centra předškolního vzdělávání, vlastně takový školky. Ale chodí se tam na dvě směny a jde hlavně o to připravit děti na vstup do základní školy a na další studium. Takže ty naše učitelky s dětmi pracují a pomáhají rozvíjet elementární schopnosti těch dětí jako kreativitu, logické myšlení, sociální komunikaci, vycházení s dalšími dětmi a funguje to hrozně dobře. Do
Čečny jezdí švýcarská školitelka z Caritas Swiss a učí naše učitelky metodologii předškolní výchovy. Teď už máme vyškolený tým vlastních školitelů, které tu metodologii zase předávají dál učitelkám z ostatních školek. Dopad to má výborný, učitelé i ředitelé ze škol, kam postupují děti našich školek, potvrdili, že je markantní rozdíl mezi dětmi z našich školek a mezi dětmi jiných
školek. Jsou klidnější, lépe se s nimi spolupracuje a ty děti mají lepší výsledky.

J: A ty školky máte jenom v Grozném?

T. Ne, ty v Grozném vůbec nejsou, ty jsou mimo, na venkově, dvě z nich jsou u severních hranic a dvě u hranic s Dagestánem.



Dokončení rozhovoru bude zveřejněno během srpna 2013