26.02.2014 „Mrtvoly cestou házeli jen tak do závějí“. Před 70 lety začala deportace čečenského národa

 

„Náhle vojáci zavřeli vrata na závoru, stodolu plnou lidí obsypali senem a zapálili. V předtuše smrti lidé v poslední chvíli provalili vrata ze stodoly, ale vojáci začali střílet z automatů. Hradba z těl zamezila v úniku ostatním, všichni uhořeli,“ vzpomíná pohnutě Salamat Gajev na události staré 70 let. Jako pětileté dítě přežil jednu z nejbrutálnějších akcí provázejících ne příliš známou tragickou kapitolu z dějin Sovětského svazu - vyhnání vajnachského národa (Čečenců a Ingušů) z Kavkazu.

 

 


Operace tajných sovětských služeb zvaná Čečevica (rusky „čočka“), v jejímž důsledku zemřely desítky tisíc lidí, byla zahájena 23. února 1944. Kromě Čečenců a Ingušů byly na přímý Stalinův rozkaz do kazašských stepí deportovány i další muslimské národy severního Kavkazu – Karačajevci, Balkaři, ale také krymští Tataři či gruzínští Turci. Díky spolupráci českých organizací Post Bellum a Česko-čečenská společnost jsou na portále Paměť národa http://www.pametnaroda.cz/project/witness/id/15 zpřístupněny nahrávky čečenských pamětníků, které přibližují útrapy během deportace.  


Salamat Gajev jako pětiletý chlapec přežil vypálení vesnice Chajbach (foto autor)

Vyhnání probíhalo násilně a tragicky, mnoho lidí zemřelo hned v prvních dnech. Příslušníci NKVD například 27. února zaživa upálili na 700 lidí ve stodole v horské vesnici Chajbach, především starců, žen a dětí. Údajně proto, že jejich transport do nížiny by byl příliš nákladný a technicky náročný. Naživu zůstali jen ti, kteří nebyli v okamžiku operace ve vesnici, jako právě Salamat Gajev. V den tragédie byl naštěstí s maminkou na odlehlém pastvišti, kam se vojáci NKVD nedostali. „Tam se moje matka dověděla o tom, co se stalo, o krutosti vojáků. Snažila se potom s námi s dětmi skrývat, pamatuji si, že jsme přebývali v nějakém medvědím brlohu. Nakonec nás ale po nějaké době stejně chytli,“ vypráví Salamat Gajev. Ve stodole v Chajbachu ztratil Salamat řadu svých příbuzných. „Zemřeli tam i úplní novorozenci - dvojčata Chasan a Husejn, kteří se narodili jedné příbuzné v tu noc, kdy se vše stalo.“


Pozůstatky vesnice Chajbach (repro z knihy "Chajbach: Sledstvie prodolžaetsja")

Oficiálním zdůvodněním deportace bylo obvinění Čečenců a dalších národů z kolaborace s Němci za jejich severokavkazského tažení a kvůli „aktivní a téměř masové účasti na teroristickém hnutí zaměřeném proti Sovětům a Rudé armádě." Údajně musela Rudá armáda využít své jednotky místo na boj s Němci k boji s kolaborujícími Čečenci. Ve skutečnosti se tisíce vojáků místo bojů ve válce účastnily organizování deportací.

O účasti mnoha Čečenců v tak zvaných teroristických hnutích, tedy jinak řečeno povstání proti bolševické moci, nelze pochybovat. V roce 1940 propuklo v Čečensku další ze série povstání vedené Hasanem Israilovem, které s různou mírou intenzity trvalo až do roku 1944.  V otázce kolaborace s Němci se však názory různí. Čečenstí historici to zcela odmítají, naopak NKVD tvrdil, že na straně Wehrmachtu bojovalo proti sovětským oddílům na 18 tisíc Čečenců a Ingušů. Ovšem Čečensko nikdy nebylo na území okupovaném Německem, Němci se dostali jen na západní část severního Kavkazu. Tisíce Čečenců bojovaly navíc v řadách Rudé armády.

„Zastřelili ji na místě“

Příslušníci NKVD použili během operace lest, kdy využili tradiční kavkazské pohostinnosti. S mnohadenním předstihem obsadili i odlehlé vesnice v horách, často se ubytovali u místních obyvatel, kterým namluvili, že chystají velkou operaci proti německým vojskům. Horalé je podle svých tradic hostili netušíce ničeho zlého.

 
Zulaj Sulejmanova (archiv Paměť národa)

Zulaj Sulejmanové tehdy bylo deset let a žila ve vesnici Čečen-aul. „Pamatuji si, jak jednou za rozbřesku odvedli mého otce a všechny muže z naší vesnice do stáje, kterou uzamkli. Když jedna dívka ze sousedního domu viděla všude kolem lidi ve vojenských uniformách, zpanikařila a vběhla přímo do jejich řad. Zastřelili ji na místě. Její otec to celé viděl zavřený ve stáji. Snažil se dostat ven, a vojáci ho zastřelili za pokus o útěk,“ vypráví Zulaj Sulejmanova. „Pak sebrali nás ostatní, děti a matky, a odvedli nás na kraj vesnice. Tam nás naložili na nákladní auta a začali odvážet do města, do Grozného.“


(repro z knihy "Chajbach: Sledstvie prodolžaetsja")

Další pamětník, Chabibul Eskerchanov z horské vesnice Ord-Juchoj, později zjistil, že nákladní auta svážející deportované Čečence z horských vesnic do nížin, byly legendární americké automobily Studebaker. Ty dodávaly za druhé světové války Spojené státy Sovětskému svazu v rámci vojenské pomoci. Rudá armády jich dostala na sto tisíc. Ne všechny ale sloužily na frontě proti německé armádě:

„Všechny obyvatele naložili na tyto automobily a odvezli nás do města. Po celé vesnici přitom bylo znát, jak domácí zvířata vytušila, že se děje něco špatného. Psi vyli, krávy bučely, nebyly podojené, nenakrmené – byl to hrozný pohled“, vzpomíná Chabibul Eskerchanov.

Mrtvé prostě položili do sněhu

Zulaj Sulejmanovu spolu s ostatními obyvateli vesnice odvezli do Grozného, kde je naložili do vlaku. K dispozici byly jen nákladní vagóny na uhlí a dobytek bez oken, namísto lehátek jen dřevěné pryčny, uprostřed každého vagonu malá kamínka. Ta však nemohla vagón pořádně vytopit, Čečence sužovala strašná zima a hlad.

„Když někdo zemřel zimou, jeho tělo vytáhli a prostě položili do sněhu, země byla zmrzlá, nedalo se do ní kopat. Každé ráno, asi tak v osm hodin, rozdávali lidem ve vagónech plechový hrnek s horkou vodou a sto gramů chleba na člověka. Vytahovali také nemocné lidi z vagónů – odváděli je a nikdo neví, co se s nimi dále dělo, do vagónu se nikdy nikdo nevrátil.“


Vykopávky kosterních pozůstatků obětí deportací (repro z knihy "Chajbach: Sledstvie prodolžaetsja")

Bylo vypraveno 180 speciálních vlaků po 65 vagonech, které vyhnance odvezly do Kazachstánu (přes 300 tisíc deportovaných) a Kyrgyzstánu (70 tisíc), další stovky a tisíce skončily v Uzbekistánu a Tadžikistánu.

Chabibul Eskerchanov a jeho příbuzní byli naloženi do dobytčáků, na cestě do Kazachstánu strávili skoro měsíc. Železnici lemovaly závěje sněhu, zima v roce 1944 byla mimořádně krutá. „Bylo tam hodně malých dětí, mladších i starších než já. Mně tehdy byly tři roky. Uprostřed vagónu stála kamínka, buržujky jsme jim říkali. Dospělí na nich opékali kukuřici a když upadlo semínko z kukuřice na podlahu, my děti jsme se o ně porvaly. Vařila se také řídká polévka, rvali jsme se o každou lžíci.“

„Po cestě někteří umírali hladem, ale nebylo možné je pohřbít. Když vlak zastavil, aby byli vyloženi mrtví, toho sněhu bylo všude tolik, že mrtvoly akorát hodili přímo jen tak do závěje a zahrabali sněhem. Po letech mi říkali, že i když mi tehdy byly jen tři roky, tak že jsem v obličeji vypadal jako osmdesátiletý stařík, tolik vrásek jsem prý měl. To vše z hladu. Lidé jedli trávu, ježky, jetel. Otékali hladem a mnoho jich umíralo“

Po několika týdnech, když dospěli do středoasijských stepí, začal vlak zastavovat i proto, aby mohl vysadit skupiny vysídlenců. Kolik lidí a kam půjdou se rozhodovalo za chodu. Volalo se do kolchozů podél trati, kolik lidí mohou přijmout. Čečenci si zpočátku na nových místech museli stavět zemljanky či chatrče z větví. Rodina Zulaj Sulejmanové byla vysazena nedaleko města Leninogorsk ve východním Kazachstánu. Téměř tři tisíce kilometrů vzdušnou čarou od svého domova na Kavkaze.


Vyšetřování zločinů při deportacích, především masakru ve vesnici Chajbach, je věnována kniha "Chajbach: sledstvie prodolžaetsja" (Chajbach: pátrání pokračuje) vydaná v roce 1994 čečenskou pobočkou sdružení Memorial

„V jakési ubytovně nebyla ani jedna oddělená místnost pro jednotlivé rodiny. Všichni žili v jednom velikém prostoru. Nedaleko byla vápenka, tam začali pracovat moji rodiče. V továrně dali Čečencům boty vyrobené ze dřeva a obšité svrchu tkaninou. Dostávali jsme poukázky na jídlo – 100 gramů chleba pro děti, 200 gramů pro dospělé. Ale stejně jsme měli všichni strašný hlad. Lidé chodili do lesa sbírat lesní plody a také trávu. Mnozí se tamodtud neměli sílu vrátit, umírali hladem v lese. Životní podmínky byly mizerné, brzo se rozšířil tyfus, strašná nemoc, na níž zemřela polovina vysídlenců “

Rodina Chabibula Eskerchanova byla vysídlena do městečka Kyzylrody, 800 kilometrů na jihozápad od dnešního hlavního města Kazachstánu Astany. „Místní obyvatelé, Kazaši, sami sotva vystačili na vlastní živobytí. Na nás se dívali zpočátku se strachem, báli se nás a říkali, že jsme lidojedi. Ale časem poznali, že jsme dobří lidé, že nikoho nesníme a naopak se s námi začali i přátelit“.

Naše domy obsadili Rusové

Odhaduje se, že během deportací a ve vyhnanství zemřelo až 200 tisíc příslušníků severokavkazských národů. Od roku 1957, kdy Nikita Chruščov rozhodl o znovuobnovení Čečensko-ingušské autonomní republiky, se Čečenci a Inguši pomalu směli začít stěhovat zpět na svou rodnou zemi na severním Kavkaze. „U nás doma, v naší vesnici, byly všechny domy obsazeny. Především ruským obyvatelstvem. Nezbývalo nám než nocovat venku, na ulici, a čekat, než noví majitelé opustí nebo nám znovu prodají svá, dříve naše, hospodářství. Lidé si stavěli chatrče a podobná dočasná obydlí ve dvorech. Uběhlo mnoho let, dokud noví obyvatelé definitivně neopustili naše domy“, vypráví Zulaj.


Čečensko 2010 (foto autor)

Čečenci však stále byli ve své zemi občany druhé kategorie. Zatímco z vesnic a menších měst noví usedlíci z řad Rusů, Ukrajinců a dalších národů SSSR ve většině odešli, v Grozném tvořili Čečenci stále menšinu. O deportacích se nesmělo mluvit a 23. únor se dokonce oficiálně slavil jako Den sovětské armády... Následovaly tři desítky let relativního klidu, v rámci více než dvousetletého potýkání mezi Čečenci a Rusy nevídaně dlouhé období míru. Jakoby obě strany nabíraly síly na další tragédii, dvě války, které se naplno rozhořely počátkem 90. let. Ale to je už jiná historie...

 

Války, deportace a stěhování národů na Kavkaze – důsledek 200leté imperiální přítomnosti Ruska

Olympiádu v Soči lze chápat také jako demonstraci moci a imperiální politiky Ruska na Kavkaze. Závodilo se na území, které si Rusko udrželo jen za cenu bezohledných válek a obrovských masakrů původních obyvatel. Přímo v místech některých sportovišť, jako je lyžařský areál v Krasnoj Poljaně, se nacházejí ostatky 300 tisíc Čerkesů, zmasakrovaných ruskými vojsky při dobývání Kavkazu v závěru tzv. Kavkazských válek (1817 - 1864). Další půl milion Čerkesů (což je jen nepřesný obecný název pro více etnik a národů na severozápadním Kavkaze) byl tehdy vyhnán do Osmanské říše. V dnešním Turecku, Sýrii či Jordánsku tvoří významnou národnostní menšinu, dvě čerkeské vesnice se nacházejí i na území Izraele. Čerkeských obyvatel v původní domovině zůstalo jen kolem 5 procent a sami Čerkesové tyto 150 let staré události nazývají genocidou.

Během Kavkazských válek Rusko dobylo i Čečensko, Ingušsko a Dagestán na východním Kavkaze (spojené tehdy v jeden stát pod vedením imáma Šámila). Také zde si boje vyžádaly desítky tisíc mrtvých a vlnu emigrace do Osmanské říše. Dodnes například žije v Jordánsku 20tisícová čečenská menšina,v jordánském parlamentu má dokonce zaručena dvě křesla.

Neklid na Kavkaze přetrvával v menší či větší míře i za Sovětského svazu a naplno se rozhořel po jeho rozpadu v 90. letech. Válka v gruzínské Abcházii (jejíž hranice leží v těsném sousedství Soči), v níž ruská armáda podpořila separatistické tendence Abcházců, si vyžádala na 250 tisíc gruzínských uprchlíků. Dvě války v Čečensku (1994-1996 a 1999-2002) přinesly smrt více než 100 tisícům civilistů a vyvolaly další vlny emigrace Čečenců, poslední z nich probíhá právě nyní v důsledku totalitního režimu čečenského promoskevského vládce Kadyrova a jejím cílem jsou především země západní Evropy. Naposledy Rusko vtrhlo v roce 2008 do Jižní Osetie a de facto ji takto odebralo Gruzii.

V důsledku bezohledné ruské politiky je dodnes na celém severním i jižním Kavkaze mnoho nakladených „rozbušek“ k dalším konfliktům. Na druhou stranu v důsledku občanské války v Sýrii v poslední době v tichosti probíhá další migrační vlna, tentokrát nejspíš poprvé opačným směrem – příslušníci národnostních menšin z řad Čerkesů, Abcházců, Čečenců a dalších kavkazských národů, které našly před 150 lety na území dnešní Sýrie útočiště po prohraných válkách s Ruskem, se pomalu vracejí do své původní domoviny na Kavkaze – momentálně je Rusko přeci jen bezpečnějším přístavem než rozbouřená Sýrie. 


Muzeum v čerkeské vesnici Ryhaniya v Izraeli (foto autor)

 

Autor: Štěpán Černoušek
publikováno též na blogu Respekt.cz