Čečensko - stručná historie

 

Starověk

Čečenci společně s příbuznými Inguši tvoří tzv. vajnašské etnikum. Jsou jedni z nejstarších původních obyvatel Kavkazu. Na území dnešního Čečenska byly učiněny nálezy osídlení z doby kolem 12.500 let př. n .l. Ovšem první prokazatelná zmínka o Čečencích pochází z arménských pramenů ze 7. století n. l.

Čečenci svůj původ s oblibou odvozují od starověkých říší východní Anatolie Mitanni (15.-13. stol. př. n. l.) a Urratu (9.-6. stol. př. n. l.). Avšak jediným víceméně prokazatelným pojítkem je velmi vzdálená příbuznost čečenštiny s vyhynulými hurritsko-urartskými jazyky, jimiž se ve zmíněných říších hovořilo.

Veškeré pokusy vajnašských (čečenských a ingušských) kmenů v průběhu staletí zřídit na svém území státní útvar zůstaly neúspěšné. Nikdy neměli stát, neměli panovníky. Říká se, že Čečenec nad sebou strpí jen tři věci - svoji papachu (čepici z beraní srsti), střechu svého domu a nebe. Jediný, jehož nadřazenost uznávají, je Bůh.


Z nížin do hor


Čečenci se stávali častým cílem nájezdů kmenů a národů ze severu. Čingizchánova invaze ve 13. století a nájezdy samarkandského vládce Tamerlána o století později (počet Čečenců se tehdy v důsledku masakrů a epidemií snížil podle některých odhadů až na třetinu či čtvrtinu) měly za následek, že se Čečenci stáhli z úrodných nížin prakticky výhradně do hor. Tam se formovala čečenská mentalita a silný horský zákon, tzv. adat. V té době Čečenci také postupně začali přijímat islám (nikdy však zcela nepřehlušil staré pohanské tradice a horské zákony).


Aby nedocházelo často ke krevní mstě, vytvářel se na Kavkaze zvláštní komplex pravidel a norem chování, známý jako horská etiketa. Její porušení mívalo často tragické následky. Čečenská etiketa se od ostatních liší přísností a propracovaností. Jejím základem je zdrženlivost, střízlivost a úcta k jednotlivci a především respekt ke staršímu.

Zatímco od 16. století jiné kavkazské národy začaly formovat svou šlechtu a probíhala u nich sociálně ekonomická diferenciace společnosti, u Čečenců byl proces opačný. Život v horách vylučoval principy lenního hospodářství. Hlavní roli zde hrála rodová a příbuzenská společenství, zformoval se princip tzv. horské demokracie, kdy každý horal je svobodný a nikomu nepodléhá. Odlehlost jednotlivých horských údolí dala vzniknout členění čečenské společnosti na regionální úrovni - tak vznikly tejpy (rody, klany) a širší společenství tejpů, tzv. tukchumy. Příslušenství k jednotlivým rodům a jejich vzájemná řevnivost či naopak spolupráce hraje důležitou roli i dnes. 


Kavkazské války

 

Kavkaz byl tradičně hranicí a zároveň strategickým územím mezi třemi mocnostmi - Osmanskou říší (Tureckem), Persií (Íránem) a Ruskem. Osmanští a perští válečníci od středověku ohrožovali kavkazské národy, které se proto později snažily hledat přátelství a spojenectví u stále sílící Velké Rusi na severu (zájem o to měly i křesťanská Gruzie a Arménie). Tyto kontakty se staly těsnějšími v druhé polovině 16. století. Čím větší však byla ruská přítomnost na Kavkaze, tím více si Rusové chtěli podmanit tamní národy. První, zatím neúspěšné pokusy, proběhly na přelomu 16.-17. století (například car Ivan Hrozný).


Přelomovým okamžikem, který se považuje za počátek koloniální politiky Ruska na Kavkaze, je rok 1722, kdy byla založena pevnost Svatý Kříž v údolí řeky Sudak (dnešní Budjonovsk). Bylo to součástí politiky Petra I. Velikého, jenž chtěl předejít invazi Osmanské říše na západní pobřeží Kaspického moře. Stále silnější ruský stát již neměl zájem o udržování a rozvoj spojeneckých či obchodních styků s drobnými kavkazskými knížectvími a svobodnými horskými společenstvími. Rusko mělo již jen úmysl Kavkaz dobýt a zmocnit se jeho bohatých přírodních zdrojů. Začalo osidlování úrodných oblastí pod horami ruskými kolonisty, kozáky a lidmi loajálními k carské stolici.


Koncem 18. století Rusko vybudovalo síť opevnění v předhůří Kavkazu. Po zničení Krymského chanátu a připojením Gruzie jako protektorátu v roce 1783 mělo Rusko volné ruce k plné kolonizaci Kavkazu.


První povstání proti Rusům na sebe nenechalo dlouho čekat. V roce 1785 sjednotil šejch Ušurma Mansúr Čečence, Dagestánce a Čerkesy. Po několika vítězstvích byl zajat v roce 1791.


Jermolov a Šámil


Roku 1816 byl ruským guvernérem Gruzie, tedy potažmo celého Kavkazu, jmenován generál Alexej Petrovič Jermolov. Toho dráždili především odbojní Čečenci, které považoval za „národ drzý a nebezpečný" a prohlašoval, že „nebude spokojen, dokud bude naživu aspoň jeden Čečenec". Započala krvavá jatka, kdy Jermolov používal později osvědčenou taktiku v boji proti Čečencům - útočit na civilní obyvatele ve vesnicích podezřelých z podpory bojovníkům. Ruské jednotky přepadávali v noci vesnice a vybíjeli všechny obyvatele. Odpor Čečenců ve 20. letech 19. století byl nečekaný, muži i ženy umírali dobrovolně, než aby upadli do zajetí. Jermolov založil na místě několika zničených čečenských vesnic pevnost Groznaja, dnešní Groznyj. Podmanit si Čečence se mu nakonec nepodařilo.


V roce 1834 byl zvolen imámem Dagestánu Šámil z Gimry (1797 - 1871), přirozený vůdce, vojevůdce a diplomat. Ten sjednotil dagestánské národy v odporu proti ruským výpadům. V roce 1839 rada stařešinů čečenských tejpů povolala Šámila, aby se postavil do čela jejich odboje proti ruské expanzi. Imamát se tak z Dagestánu rozšířil i na území Čečenska. Čečenci se tak poprvé v dějinách stali, byť jen na krátkou dobu, součástí centralizovaného státu (vládlo v něm islámské právo šaríja). Rok nato vypuklo velké čečenské povstání proti Rusku, do roku 1843 byly všechny ruské pevnosti v Dagestánu a Čečensku rozbořeny nebo obsazeny.


Šámilova armáda měla celkem 30-40 tisíc bojovníků, v ruské armádě na Kavkaze bojovalo až 300 tisíc mužů. Horalé upřednostňovali bleskové výpady, vynikali chrabrostí a mohli se spolehnout na podporu civilního obyvatelstva. Válečnou nezbytností v ruské vojenské strategii se tak stal plošný teror proti veškerému obyvatelstvu. Obrovské přesile nemohly kavkazští válečníci vzdorovat donekonečna. V roce 1859 byl Šámil zajat Rusy, poslední bašta odporu padla roku 1864. Tím skončila krvavá kavkazská válka, nejdelší a jedna z nejkomplikovanějších válek Ruska.


V důsledku bojů se populace Čečenců zmenšila na pouhou pětinu. Počátkem 19. století podle některých odhadů žilo na milion Čečenců, koncem století jen 200 tisíc. Některá kavkazská etnika v důsledku bojů zcela vymizela (Karabulakové, Šapsugové), jiná byla zdecimována. Situaci za kavkazské války a po ní ještě zhoršovaly hromadné exody některých národů do Osmanské říše (dodnes v Turecku a na Blízkém východě žijí statisíce Čerkesů, v Jordánsku je například 20tisícová populace Čečenců atd.). Podle oficiální ruské statistiky se ze severního Kavkazu vystěhovalo nebo bylo vystěhováno či zemřelo na následky války 1 800 000 horalů. V letech 1860 - 1865 navíc odešlo do exilu 100 tisíc Čečenců (podstatná část přeživší populace). Ti, co zůstali, se nesměli usazovat v ekonomicky výhodných místech, například v Grozném, kde se od 80. letech 19. století začala těžit ropa.


Roku 1884 byl zaveden tzv. Prozatímní stav, který uzákonil princip kolektivní spoluviny horských společenství za podporu rebelů. Tento zákon platil až do roku 1917 a fakticky i po něm. Řada lokálních i masových povstání (1865, 1877-1878, 1905, 1913) však nasvědčovala tomu, že Čečenci přesto pokořeni nebyli.


V Sovětském svazu


Období těsně po revoluci v roce 1917 využily kavkazské národy k dalšímu pokusu o osamostatnění. Na jaře 1918 vznikly na jihu samostaná Gruzie, Arménie a Azerbajdžán. Horské národy severního Kavkazu pak založily po vzájemných vyjednávání Horskou republiku rozprostírající se od Černého po Kaspické moře. Státními jazyky byla arabština, turečtina a místní jazyky. V roce 1919 se na severu území Čečenska a Dagestánu usadily bělogvardějské jednotky, které se pokusily pro úder proti bolševikům násilně mobilizovat horské národy. Bělogvardějci neuspěli, naopak v roce 1920 se Čečenci spojili s bolševickými jednotkami a bělogvardějce vyhnali. Komunisté se zpočátku snažili úspěšně získat na svou stranu kavkazské národy pod příslibem svobody vyznání i zavedení práva šaríja. Stalin dokonce vyhlásil, že „sovětská vláda pokládá šaríju za stejně pravomocné a normální právo, jako mají jiné národy žijící v Rusku." Ovšem záhy po příchodu bolševiků na Kavkaz se ukázalo, že z jejich slibů nebude nic a vypuklo velké protibolševické povstání, které však bylo potlačeno.

V roce 1922 byla z území Horské autonomní republiky vyčleněna Čečenská autonomní oblast, ve 30. letech bylo připojeno Ingušsko do Čečensko-Ingušské autonomní oblasti, později dokonce autonomní sovětské socialistické republiky.


Od 20. do poloviny 40. let se sovětská vláda zaměřovala na vojenské operace, jejichž cílem byl „boj proti kontrarevoluci a kriminálním elementům", což de facto znamenalo pokus definitivně se vypořádat s neloajálními horaly. Je pravdou, že během této doby docházelo, tak jako celá staletí předtím, k loupeživým útokům na majetek sovětské vlády a ruských kolonistů. Terčem odvetných útoků se stalo čečenské duchovenstvo, byla prosazována kolektivizace a rozkulačování, což bylo absurdní, neboť přírodní zdroje zde tradičně patřily obcím, nikoli jednotlivcům. V čečenské netřídní společnosti buržoazie vůbec neexistovala. Tento státní terorismus vyvolal řetězec povstání v sovětském Čečensku (1922-1924, 1925, 1928, 1930, 1936, 1940-44).


Deportace 1944

 

Jednou z nejtragičtější událostí v dějinách čečenského národa byly stalinské deportace. Dne 23. února 1944 zahájily zvláštní jednotky NKVD a Sovětské armády rozsáhlou operaci pod krycím názvem Čečevica (česky „čočka") k vysídlení Čečenců a Ingušů do odlehlých oblastí Střední Asie, především do Kazachstánu.


Oficiálním zdůvodněním bylo obvinění z kolaborace s Němci za jejich severokavkazského tažení a kvůli „aktivní a téměř masové účasti na teroristickém hnutí zaměřeném proti Sovětům a Rudé armádě." Údajně musela Rudá armáda využít své jednotky místo na boj s Němci k boji s kolaborujícími Čečenci. Ve skutečnosti se tisíce vojáků NKVD místo bojů ve válce účastnily organizování deportací.


O účasti mnoha Čečenců v tak zvaných teroristických hnutích, tedy jinak řečeno povstání proti bolševické moci, nelze pochybovat. V roce 1940 propuklo v Čečensku další ze série povstání vedené Hasanem Israilovem, které s různou mírou intenzity trvalo až do roku 1944.  V otázce kolaborace s Němci se však názory různí. Čečenstí historici to zcela odmítají, naopak NKVD tvrdil, že na straně Wehrmachtu bojovalo proti sovětským oddílům na 18 tisíc Čečenců a Ingušů. Ovšem Čečensko nikdy nebylo na území okupovaném Německem, Němci se dostali jen na západní část severního Kavkazu.


Deportace probíhala násilně a tragicky, mnoho lidí zemřelo hned v prvních dnech. Příslušníky NKVD bylo například 27. února zaživa upáleno ve svých domech veškeré obyvatelstvo, tedy 700 lidí, velehorského aulu (vesnice) Chajbach, neboť transport do nížiny by byl příliš nákladný a technicky náročný. Podobný osud potkal i další odlehlé vesnice v Čečensku i Ingušsku.


Bylo vypraveno 180 speciálních vlaků po 65 vagonech, které vyhnance odvezly do Kazachstánu (přes 300 tisíc deportovaných) a Kyrgyzstánu (70 tisíc), další stovky a tisíce skončily v Uzbekistánu a Tadžikistánu.


Zvláštním nařízením měli být čečenští a ingušští vojáci, kteří v té době válčili proti Němcům v řadách Sovětské armády, transportování do Střední Asie. Někteří sovětští velitelé však toto nařízení odmítli splnit a mnohdy své spolubojovníky přeregistrovali jako Osetince či Dagestánce, za což později zaplatili životem či represemi.


Celkem bylo podle oficiálních statistik vysídleno 520 301 Čečenců a Ingušů, tedy celé dva národy. Další odhady se pohybují od 490 tisíc po 650 tisíc vyhnaných. Během této 13leté genocidy (do roku 1957) jich bylo zabito, či jinak zemřelo minimálně 200 tisíc, pravděpodobně však mnohem více.


Spolu s Čečenci a Inguši byly v roce 1944 deportovány ještě další národy Kavkazu - Karačaevci a Balkaři. V průběhu druhé světové války byly obviněny z kolaborace s Němci i další národy, které se nacházely v okupovaných částech SSSR a jež se nevyhnuly vysídlení: Krymští Tataři, gruzínští Turci, Bulhaři, Řekové žijící na Krymu, Romové, Kurdi.


Ve snaze ospravedlnit Stalinovy deportace dokonce vznikaly pokusy falšovat historii. Někteří sovětští historici v 70. a 80. letech vydávali knihy, kde dokazovali, že včasná „evakuace" Čečenců a Ingušů v roce 1944 zabránila jejich jistému vyhlazení ze strany Němců...


Návrat z vyhnanství


Teprve v roce 1956 vydal nový sovětský vůdce Nikita Chruščov výnos umožňující deportovaným národům (kromě krymských Tatarů, jihogruzínských Turků a Povolžských Němců) návrat do historické vlasti. Ovšem spontánní a nelegální návrat Čečenců a Ingušů započal již dříve, ihned po Stalinově smrti v roce 1953 - odhadem se tehdy vrátilo 40 tisíc Čečenců. Díky Chruščovově iniciativě byla znovu obnovena Čečensko-Ingušská autonomní republika (před tím zrušená a rozdělená mezi sousední oblasti).


Během deportace ovšem původní obydlí Čečenců obsadily stovky tisíc nově příchozích Rusů, Ukrajinců, Dagestánců a dalších národností, převážně ze sovětských území okupovaných nacisty. Tito lidé nepočítali s návratem Čečenců a stavěli se k nim proto velmi nepřátelsky.


V roce 1958 v Grozném vypukly rozsáhlé pouliční nepokoje, vyvolané odporem místních Rusů a jiných národností vůči vracejícím se Čečencům a Ingušům. Záminkou byla rvačka mezi Rusem a Ingušem kvůli dívce na grozněnské diskotéce, při níž Rus zemřel na následky bodnutí nožem. Čečenci, zdecimovaní po mnohaletém exilu, neměli zákonný nárok na své původní domy, mnozí je museli zpět vykupovat od nových nájemníků (a to jen v případě, že ten o to měl zájem - mnohé domy Rusové prodali původním čečenským majitelům až 90. letech, kdy prchali před válečnými událostmi).


Přesto přese všechno po repatriaci začíná v dějinách rusko-čečenských vztahů nevídaně dlouhé, více než 30leté období relativního klidu a míru. I když dochází k silné rusifikaci a Čečenci zpočátku nemohou dosáhnout na významné posty, v multietnické republice se vytvořilo společenství lidí, kteří se navzájem vnímali v nadnárodním smyslu - například Grozněnci. Vzájemné sblížení, přebírání některých zvyků a stereotypů chování mezi městským obyvatelstvem vedly až k tomu, že grozněnští Čečenci o svých ruských krajanech hovořili jako o „našich" či „našincích", čímž je odlišovali od Rusů z Ruska.


Důležitou roli zde hrály i sovětské modely chování a myšlení, které měly vést k vytvoření sovětského lidu. V Grozném nebyla výjimkou smíšená manželství. Koexistovali zde kromě Čečenců také Rusové, Arméni, Židé, Gruzíni, Dagestánci, Ukrajinci, Bělorusové a další národnosti, a to více méně za tolerance a vzájemného respektu. Čečenci prožívají nevídaný demografický boom, jejich počet vzrostl z 250-300 tisíc v 50. letech na více než 800 tisíc v letech osmdesátých. Groznyj ovšem zůstával uzavřený pro Čečence, kteří by se zde chtěli nově registrovat k pobytu. Čečenci tvořili třetinu obyvatel Grozného, přestože celkově v republice jich koncem 80. let bylo na 60 procent. Až v současnosti poprvé v historii tvoří Čečenci naprostou většinu obyvatel svého hlavního města.

 

První samostatnost a první válka


Po rozpadu SSSR vyhlásili představitelé hnutí za nezávislost v listopadu 1991 vznik Čečenské republiky Ičkerie v čele s Džocharem Dudajevem. Rusko odpovědělo zavedením výjimečného stavu v Čečně a v Ingušsku. O měsíc později se od Čečenska oddělilo Ingušsko. Čečensko odmítlo podepsat federální smlouvu z 31. března 1992, čímž formálně zůstalo mimo ruský stát. To dalo podnět k ruským vojenským intervencím, počínaje listopadem 1991, kdy na letišti v Grozném přistál oddíl speciálních jednotek, který měl za úkol obnovit ústavní pořádek. Úkol skončil naprostým fiaskem. Moskva zahájila také zákulisní operace vedené zvláštními službami, které podporovaly mj. opozici vůči prezidentovi Dudajevovi a uskutečnilo se také několik nepovedených pokusů o ozbrojený převrat. V roce 1992 za vlády prezidenta Džochara Dudajeva (který byl zvolen v prezidentských volbách 27. října 1991), vůdce hnutí za samostatnost, Čečensko schválilo vlastní ústavu. V dubnu 1993 po dalších konfliktech s parlamentem se Dudajev rozhodl rozpustit parlament a zavést prezidentský systém.


Moskva však za každou cenu chtěla zabránit z jejího pohledu nebezpečnému precedentu osamostatnění jednoho subjektu Ruské federace. Počátek první války v Čečensku se datuje na 11. prosince 1994, kdy do republiky vstoupila ruská vojska. Přes počáteční neúspěchy Rusové obsadili hlavní čečenské město Groznyj (únor 1995). Od této chvíle začala partyzánská válka, ve které Rusové utrpěli značné ztráty v bojích s čečenskými bojovníky přeskupenými v horách a kontrolujícími stále několik měst. Pro ruské síly byly velkým problémem zejména boje ve městech, ke kterým byli ruští velitelé i vojáci naprosto nepřipraveni, stejně tak jako přenesení bojů mimo území Čečny. V červnu 1995 Šamil Basajev provedl teroristický nájezd na nemocnici v Buďonovsku a v lednu 1996 akci stejného charakteru na nemocnici v Kizljaru provedl jiný čečenský velitel, Salman Radujev. Dne 21. dubna 1996 po zaměření svého satelitního telefonu byl raketovým útokem zabit Džochar Dudajev a funkce se po něm ujal Zelimchan Jandarbijev. Po překvapivém letním útoku v srpnu 1996 se Čečenům podařilo znovu dobýt Groznyj.


Přechod konfliktu do rozvleklého stavu, porážky Ruska a také období prezidentských voleb v Rusku (červen-červenec 1996) zaktivizovaly politická jednání, ve kterých hrál velkou roli generál Alexandr Lebeď, krátkodobý tajemník Rady bezpečnosti Ruska, v jejichž důsledku bylo 31. srpna 1996 v Chasavjurtu podepsáno příměří, které ukončilo první rusko-čečenskou válku. O rok později byla podepsána mírová smlouva. Na základě příměří byl problém statusu republiky odložen na 5 let.


Podle střízlivého odhadu přišlo o život 7 500 vojáků ruské armády, 4 000 Čečenských bojovníků a více než 35 000 civilistů. Další odhady tipují počet obětí mezi 80 000 až
100 000. Z více než 500 000 osob se stali uprchlíci, jejich města a vesnice zůstaly ležet v troskách.


Druhá nezávislost a druhá válka


Ve volbách 27. ledna 1997, které byly pod dohledem mezinárodních pozorovatelů, ale které nebyly v Rusku uznány, byl čečenským prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Vládl až do vypuknutí druhé války. Nepodařilo se mu převzít kontrolu nad celou republikou, ve které zavládl chaos a vláda různých kmenových vůdců, kteří byli zároveň polními veliteli. Na situaci se nic nezměnilo ani po krátkodobém jmenování premiérem Šamila Basajeva, kterého Rusko považovalo za teroristu. Početné byly únosy lidí, zejména cizinců, s cílem získat výkupné, včetně jejich zavraždění, když výkupné nebylo zaplaceno. Čečenské úřady vznášely obvinění, že tyto akce jsou inspirovány ruskými tajnými službami. Anarchie v Čečensku byla pravděpodobně pro mnoho skupin v Rusku i Čečensku, včetně ruské armády, výhodná. Mnozí využívali Čečensko například k nelegální přepravě ropy, zbraní a zřejmě i drog. Ve velkém stupni byla situace v republice způsobena zasahováním z ruské strany - hospodářská a politická izolace země, provokativní akce připisované Čečencům, diskreditace na mezinárodním fóru i uvnitř samotné Ruské federace.


Popudem k druhé čečenské válce byla invaze do Dagestánu provedená Islámskou mezinárodní brigádou a bombové útoky na ruské panelové domy, za které Rusko vinilo čečenské separatisty i přes to, že žádný důkaz spojující Čečence s útoky nebyl zveřejněn.


Letecké nálety začaly už počátkem září 1999. Pozemní oddíly překročily rusko-čečenské hranice 18. září 1999 a velmi rychle obsadily nížinnou část republiky až k řece Těrek, na jejímž břehu se na delší dobu zastavily. Začátkem prosince tak bylo přes 50 % území pod kontrolou federálních vojsk. Hlavní město Groznyj bylo ruskými vojsky obklíčeno a 6. prosince 1999 byli obyvatelé města vyzváni, aby ho opustili. Útok byl zahájen 12. prosince. Poslední oddíly čečenských bojovníků (asi 2 tisíce lidí) opustily město v noci z 31. ledna na 1. únor 2000. Rusko oznámilo vítězství, které se stalo prvkem volební kampaně Vladimira Putina v ruských prezidentských volbách v březnu 2000.


Rusko nastolilo přímou vládu nad Čečenskem v květnu 2000 a jmenovalo promoskevskou vládu. Po totální ofenzívě způsobovali čečenští partyzáni dále těžké ztráty ruským silám a stáli proti ruské politické moci v Čečensku po několik dalších let.


Rozsáhlé boje byly nahrazeny partyzánskou válkou a bombovými útoky na vojáky federace a síly regionální vlády. Násilí se často odehrávalo i v sousedních regionech. Přesný počet obětí není znám, odhady se pohybují od desítek tisíc po stovky tisíc mrtvých a nezvěstných, převážně civilistů v Čečensku.


Současnost


Přes probíhající boje Rusko v roce 2002 oficiálně ukončilo ozbrojené akce a začalo v Čečensku zavádět pomocí politických akcí plán „normalizace". Základními prvky plánu byla nová ústava a prezidentské volby. Návrh ústavy předložil Achmad Kadyrov, dříve islámský duchovní a jeden z polních velitelů, po přechodu na stranu federálních sil v roce 1999 (za což byl čečenskými bojovníky označen za zrádce) proruský šéf administrace republiky. Ústava byla schválena v referendu 23. března 2003. V ústavě se jednoznačně píše, že Čečensko je integrální částí Ruska. Kadyrov vyhrál prezidentské volby 5. října 2003, ale jejich poctivost byla zpochybněna mezinárodními pozorovateli.


Kadyrov byl zabit 9. května 2004 při pumovém atentátu na stadionu v Grozném. Po něm se stal prezidentem Alu Alchanov, jehož o tři roky později nahradil syn Achmada Kadyrova - Ramzan Kadyrov. Ten se profiluje jako velký přítel Vladimira Putina, výměnou za často přehnaně deklarovanou loajalitu k Moskvě má volné ruce na území Čečenska. Ramzanu Kadyrovu je vytýkáno porušování lidských práv v Čečensku, za jeho vlády však byl znovu kompletně postaven Groznyj i další města, stabilizovala se i bezpečnostní situace. Statut „protiteroristické operace", jak Kreml oficiálně nazýval druhou čečenskou válku, byl zrušen 16. dubna 2009.


Pro více informací o historii Čečenska doporučujeme knihu Emila Sulejmanova „Konflikt v Čečensku" (Praha, Eurolex Bohemia - VIP Books 2007. ISBN: 978-80-87134-48-1), z níž jsme částečně čerpali i pro tento přehled.