Hlupákovo štěstí

 

  V jedné vesnici žil muž se ženou. Živili se tím, že na svém políčku pěstovali len, muž ho prodával a za to, co vydělal, nakupoval pak na trhu všechno, co doma potřebovali. Byli spíše chudí, než bohatí, ale brali to tak, jak to je, a nepřemýšleli o tom. Konec konců, ani jeden z nich moc rozumu nepobral - ale copak si na to někdy někdo stěžoval?

    Jednou se muži podařilo prodat úrodu za dobrou cenu a tak si řekl, že se to jeho žena nemusí dozvědět. Chystal se, že si za ty peníze koupí pro sebe nějaké lepší lovecké vybavení, po kterém moc toužil. Jenže na trhu nebylo nic, co by se mu hodilo. Tak jen nakoupil maso, sedl na koně a jel domů. Skopovou kýtu si hodil přes rameno a zbylé peníze si nacpal do čepice a tu si pak nasadil na hlavu. Ovšem nepočítal s tím, že draví ptáci mají výborný zrak. Jak tak jel na svém koni po cestě směrem k domovu, začal nad ním kroužit orel. Netrvalo dlouho a dravec si všiml lákavého kusu masa. Vrhl se z výšky na kořist, zaťal do ní pařáty a když se vznesl, držel v drápech kromě skopové kýty i mužovu beranici.

   Tak se chudák vrátil domů s prázdnýma rukama.

   Když se po čase znovu chystal na trh, umínil si, že už podruhé takovou hloupost neudělá. Vzal si s sebou jen prostředky na nezbytné nákupy a všechny ostatní peníze schoval doma do džbánu s obilím. Na trhu koupil jen pár věcí pro domácnost a nějaké drobnosti dětem. Když se vrátil domů, manželka ho vítala ve dveřích: „Podívej se, muži, co se mi povedlo!" (Nikdy ho neoslovovala křestním jménem, protože mezi těmi z obyvatel Kavkazu, kteří vyznávají islám, se takové oslovení manžela a jeho příbuzných považuje za neslušné a nepřípustné)."Podívej, co mám! Prodala jsem ten džbán s ovsem a dostala za něj takovouhle krásnou stříbrnou kuličku!" Samozřejmě žena neměla ani tušení, že v tom džbánu byly schované všechny manželovy úspory.

  Druhého dne se u nich zastavil soused a když uviděl na stole lesklou stříbrnou kuličku, vypůjčil si ji, že ji použije jako třpytku při chytání ryb. A opravdu měl úspěch. Za několik hodin přinesl bohatý úlovek, kuličku sousedům s díky vrátil a ještě jim k tomu přidal dvě velké ryby.

  Když pak žena ryby kuchala, z jedné vypadla nádherná perla. Žena neměla ani tušení, co to je. „To je pěkné, ta věc září tak krásně, že nám tady poslouží místo svíčky," libovala si a pověsila perlu doprostřed světnice.

  Když se v nedalekém městečku zase konal trh, procházeli kolem domu pěstitele lnu nějací cizí kupci. Poprosili o vodu a když je žena pozvala dovnitř, aby se napili, uviděli perlu.

  „Neprodali byste nám ten kamínek?" ptali se kupci.

  „O tom já nemůžu rozhodovat a hospodář není doma," odpověděla jim žena.

  „Tak to my se tu ještě zastavíme, až se vrátí", řekli jí kupci a šli na trh.

  Večer muž přišel domů a žena mu všechno vyprávěla. „Jakoupak to může mít cenu?" kroutil hlavou, když to slyšel. „Nanejvýš tak cenu několika svící!" Když ho ale žena přesvědčovala, že ti kupci o ten divný kamínek opravdu hodně stáli, řekl jí: „Tak až zase přijdou, řekni jim z legrace, že to prodáme za tisíc zlaťáků. Bude to dobrý vtip!" Kupci přišli a když slyšeli, kolik peněz ti lidé chtějí, začali smlouvat. Nakonec ale opravdu zaplatili za tu neobvykle krásnou perlu celou tisícovku zlatých.

  „Podívej se, kolik peněz nám ti kupci dali", volala žena, když se její muž vrátil z pole. „To nás jen tak zkoušejí, určitě se vrátí, nesmíme se těch peněz ani dotknout," varoval ji manžel. Peníze doma uložili na bezpečné místo, ale kupci se stále nevraceli.

  Po čase se ten muž vydal do lesa na lov. Projížděl na svém koni mezi houštinami a najednou uviděl svou starou beranici, kterou mu před časem odnesl orel. Jakmile se totiž dravec přesvědčil, že to není nic k jídlu, čepici pustil a ta se zachytila na větvi jednoho stromu. Muž se ohromně zaradoval, když zjistil, že peníze jsou stále ještě uvnitř.  

  Po cestě zpátky se stavil u jednoho místního lesníka. Tady ho čekalo další překvapení - v síni uviděl stát svůj džbán s ovsem, který jeho žena vyměnila za maličkou stříbrnou kuličku.

  „Můj kůň by potřeboval nakrmit, neprodal bys mi ten oves?" zeptal se lesníka.

  „Klidně si to celé vezmi zadarmo, nemá to větší cenu, než několik halířů a kvůli pár drobným se tu přece nebudeme dohadovat," řekl mu na to lesník.

  „To nejde, musím ti uhradit cenu, kterou jsi zaplatil," řekl muž a dal lesníkovi stříbrnou kuličku. Pak si vzal zase svůj džbán i s uspořenými penězi a vrátil se domů. Na kupce, kteří jim dali za perlu tolik zlaťáků, manželé také po čase přestali čekat. Od té doby už nikdy netrpěli nouzí a žili spokojeně a šťastně. Kdyby se jich ale někdo zeptal, jak vlastně k tomu štěstí přišli, ani by nevěděli, co na to mají odpovědět.